Zprávy z internetu

  Kontakty člověka a vlka se názorně odrážejí ve vyprávění a literatuře. Příběhy, ve kterých vlci vystupují, jsou velmi četné. Od starozákonních (zpravidla negativních) zmínek, přes pověst o založení Říma a Ezopovy bajky (v nichž vlk vystupuje jako zvíře zlé, vychytralé a chamtivé) se dostaneme k původem středověké pohádce O Červené Karkulce. Ta ovlivňuje kolektivní vědomí velmi nežádoucím způsobem, neboť se v ní ta většina dětí, které pohádky ve velmi vnímavém období poslouchaly, explicitně dozvědí, že vlk je zvíře, do jehož potravy nutně patří malé holčičky a jejich babičky. Nejspíše hlavně proto byli vlci od starověku dlouhodobě loveni a vytlačováni

z okolí lidských sídel. V českém středověku zaznamenal kronikář nařízení Přemysla II. Otakara z roku 1268, kterým se ukládá povinnost za každou obcí vykopat vlčí jámu, což je zároveň první doklad přítomnosti takového loveckého zařízení v českých zemích. Další způsoby lovu postupně přibývaly: vlčí obora, vlčí zahrádka, lov do tenat čili sítí, lov pomocí zradidel čili lapů, lov střelnou zbraní na újedi, chytání do želez, lov mláďat v doupatech a také trávení pomocí jedu akonitinu pocházejícího z oměje vlčího moru. Vlčí Jámy – v sobě slovo vlk obsahuje, je nepochybné, že toto místo bylo zvýšeným výskytem těchto zvířat pověstné. V roce 1677 bylo panstvím zřízeno na odchyt vlků několik odchytových jam, celkový jejich počet měl být kolem 20. V roce 1696 psal krumlovský hejtman Johann Tobias Prix vimperskému hejtmanu Karlu Gubemu (po kterém je pojmenován vrch Kubani – Boubín): „… hovořil jsem s naším milostivým panstvím ohledně vlků, kteří lidem napáchali a ještě škodu páchati budou, a toto mi nakázalo napsati vám, aby nejenom lovci a hajní, ale i 60 – 80 mladých rolníků a silných pacholků důsledně prohledalo okolní lesy a vystříleny byly všechny tyto bestie, aby více škody lidem páchati nemohli, neboť tyto již lidské maso okusily a tím i nadále mnoho lidí nebezpečí vystaveno jest.“ Zkušenosti s vlčí populací měl i lovecký personál na Rožmberském panství. Jak je patrné z listu Rožmberského úředníka na panství Vimperk Jana Černého z Vinoře, který píše dne 13.1559 Jakubu Krčínovi zprávu: „Jest mi oznámeno, že by vlci sehnali 4 jeleny do jedný leči. K těm přibyli ještě dva a tak jest jich pospolu šest. Postavuji se vlkům a nebojí se jich. Rozuměti, že jsou v dosti malý leče nedaleko od Drslavic. Kdybyste ráčil povolení dáti, aby se zbili, zjednal bych tenato zvířecí. Roztrhnou-li se různo, zadáví je vlci a přejdou-li do cizích lesů, jiní je ztepou. “ Za uloveného vlka Hejtmané na českých panství vypláceli 1 zlatý a za mladého dokonce 1,2 zlatého. Početní stavy vlků se zvedly až v období třicetileté války. Celá země byla zpustošená a plné padlých zvířat a zdechlin. Ty samozřejmě tvořily bohatou potravu vlků, bohužel mezi ni patřila i mrtvá těla lidí padlých v boji. Vlci se tak hojně lovili na panství Český Krumlov, Schwarzenberských panství a třeba také na Křivoklátsku. Například na panství Český Krumlov bylo v letech 1603-1649 uloveno 694 vlků. Vlci se historicky lovili pomocí vlčí jámy, vlčí zahrádky, vlčích tenat a samozřejmě odstřelem. Rozšíření lovu pomocí vlčí jámy nastalo v 17. století, kdy docházelo k celkovému zvýšení zájmu o myslivost a chov zvěře. Vlčí jáma musela být 4 metry hluboká a přibližně i stejně široká. Podle druhu zeminy, kde byla jáma vykopána, došlo ještě k vyložení spodní části dřevěnými palisádami, aby se chycený vlk nemohl z jámy nikterak vyhrabat. Značnou nevýhodou tohoto způsobu lovu byl fakt, že ve vlčích jámách naházely smrt i jiné druhy zvěře, zejména spárkaté. Proto se tento druh lovu historicky spíše nedoporučoval. Roku 1720 zrušil okamžitě na svém panství tento druh lovu kníže Schwarzenberg. Jako alternativa lovu se začaly pořádat na Vlky naháňky. Chytání vlků do pastí ovšem neskončilo. Novou metodou bylo zřizování tzv. vlčí obory, ohrady nebo zahrádky. Jednalo se o kruh o průměru 10 metrů, který byl ohražen dvojím hustým, vysokým plotem. Mezi ploty byla vytvořena úzká chodba, velikosti vlčích rozměrů, aby jí mohl vlk proběhnout. Uvnitř kruhu byla vždy pro vlka nachystána živá návnada. Většinou se jednalo o mládě kozy a ovce. Vstup do pasti byl možný pouze úzkými dvířky. Jak vlk neustále pastí obíhal, docházelo k zavírání dvířek. Tenata na Vlky byla o polovic menší, než tenata na vysokou. Vlk ovšem není tak snadno chytatelný, jako například zvěř spárkatá. Bylo obtížné zvíře nahnat požadovaným směrem, i když jsou známy případy, kde se lov zdařil. S příchodem modernizace zbraní v 17. století, dochází k velkým úspěchům lovu vlků na našem území. Svědčí o tom i skutečnost, že v první polovině 18. století se již nedovídáme o vysokých počtech ulovených vlků, ale jsou historicky známy pouze lokální zprávy o posledních úlovcích. Později, v roce 1720, byly tyto lapací jámy na vlky zrušeny, neboť do nich často padal dobytek a způsoboval si vážná poranění. Někde ve středu obce Vlčích Jam, u domu, který se dle majitele dříve nazýval tzv. „Schusterhaus“, kde stojí křížek, byla kdysi jedna taková jámy na vlky. Za takových okolností patrně není divné, že byla původní vlčí populace v regionu současné České republiky zcela vyhubena, podivné je naopak to, že se zachovala poměrně dlouho do novověku. Lov a hubení vlků lze v našich podmínkách pracovně rozdělit na období před a pobělohorské. Za Přemyslovců a Lucemburků byli vlci zcela určitě loveni, formou císařského nařízení byl jejich lov nakázán po příchodu Habsburků. V období před bělohorskou bitvou byly vlčí populace oslabeny, dlouhé období třicetileté války provázené loveckou nečinností a oslabením státní správy vytvořilo vlkům prostor k regeneraci populace. Zdroj: Rakušan C. a kolektiv – Myslivecký slovník naučný, Andreska J., Andresková E. – Tisíc let myslivosti Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora