Zprávy z internetu
Zobrazení vybraného článku:
„…mlčenlivá divočina hlubockých lesů, v nichž už v říjnu nadchází zima a lehají bílé mlhy, aby ve své roucho zahalily černé smrky, lákala bohatstvím zvěře nepovolané lovce od nepaměti. Pytláctví tu bylo tak rozšířené, že lesníci, hajní, i panští myslivci jisti životy si nebyli, neboť často celé tlupy pytláků takřka denně revíry se potulovaly, zvěř honily, a i při vykonávání lesní služby lesníkům vyhrožovati se odvažovaly…“ K Šumavě se váže několik základních pouček. Říká se o zdejším ovzduší, že je tak drsné, že zde nedozrají ani jablka a jsou kyselá. Rovněž tak se říká, že chalupy zde bývaly tak
malé a za velkých zim se krčily ve sněhu jako myši. Poslední takovou průpovídkou bylo, že když se jde od shora dolů po každé osadě, tak je v každé chalupě pytlák a když se jde zpět, tak bydlí pytlák v každé chalupě. Sedláci si museli nechat líbit škodu, kterou působila zvěř, ale i škodu vzniklou o honech. Proto se rozmohlo pytláctví. Vrchnost však činnost pytláků krutě trestala. Například ve starých dobách byla ovčáckým psům utínána část předního běhu. Chycený pytlák byl ihned pověšen, nebo mu byly vypíchnuty oči. Přistižení byli do jeleních kůží zašíváni, a psy trháni. Nebo byli přivázáni na divoké zvíře s ním byli hnáni. V zimě zaháněli pytláky do vody až zmrzli. Střílet se na ně mohlo jako na zvěř. Proto se naopak pytláci mstili na hajných. Také v šumavských lesích se dost pytlačilo, většinou to byli sedláci, kteří lovili více z náruživosti, než z potřeby. To jen chudí lidé si z hladu sem tam odstřelili zajíce. Bylo také dost pytláků úplně cizích a z daleka. Dřevo z vrchnostenských lesů a lesní plody byly vcelku dostupné, dařilo se i paběrkování obilovin na polích, avšak potíž byla s masem, které domácí chlívek nabízel málokdy. V úvahu tak přicházela za setmění zvěřina, lákající snadnou dostupností. Mnohdy však nešlo jen o spotřebu masa uloveného zvířete v rodině, ale i o výhodný zdroj příjmů z prodeje. Bývali to totiž venkovští hospodští a někdy i faráři, kteří od pytláků zvěřinu ochotně odkupovali, kdykoliv jim byla nabídnuta. Do lesních houštin se někdy vydávali i sami. Byli tu však i odvážní a nebojácní sedláci a čeledíni s nezkrotnou loveckou vášní a s přáním přemoci vrchnost v podobě jejích představitelů – myslivců, hajných, celníků i žandarmů, nechyběli mladíci, skrývající se ve válečných časech před vojenskou službou, zběhlí vojáci, vrazi, nebo zločinci na útěku. Marné stíhání Starého data jsou zprávy o nebezpečnosti hraničních lesních oblastí kolem Třístoličníku. Historické prameny citují zprávu schlägelského opata Siarda Woratha, kterou v roce 1711 poslal vládě do Lince: „.vypadá to, jakoby se lůza ze všech končin, pacholci a party zlodějů, shromáždila na Šumavě. Přepadají různé selské usedlosti a předevčírem v noci napadli obec Aigen, vyplenili čtyři měšťanské domy, kde pobrali všechno, co mohli. Byli pronásledováni, ale marně. Vyhrožují, že přepadnou i klášter, a stejně řádí na krumlovském panství. Zvěř hledá ochranu v českých lesích.“. V neproniknutelných hvozdech se shromažďovaly bandy i jednotlivci, jako byl třeba Franz Miedl, přezdívaný „Drukker-Franzl“, kterého v polovině 18. století znali po celé česko-bavorské a česko-rakouské hranici. K jeho dopadení schlägelskou a krumlovskou vrchností bylo přikročeno při rozsáhlé akci za velkého lesního požáru, který v létě 1753 zuřil pod Plechým a byl patrně založen „samotnými podezřelými zde žijícími pobudy“, avšak bezvýsledně. Jiný „lesní obyvatel“, jakýsi Michael Scherhäufl z Radingu, se na rozhraní 18. a 19. století zdržoval v jeskyni na Plechém, nazývané po něm „Scherhäufl-Lucka“. Zraněného pohodili do seníku bavorští pytláci, pocházející většinou z panství Wolfstein a Jandelsbrunn, nalákáni zejména silnou a početnou jelení zvěří, pronikali od 40. let 18. století z důvodu nejasného vymezení hranic až čtrnáct mil hluboko na české území, kde přepadali myslivce, stříleli na ně, brali jim zbraně, zraňovali je, nebo je krutě týrali. Poměry se ještě zhoršily v období napoleonských válek, kdy z Francie k nám zavál vítr svobody a každý i v lese chtěl svobodně lovit a být vlastním pánem. A tak do hraniční oblasti začaly pronikat hordy válečných uprchlíků se zbraněmi v rukou: „V kapitule je mnoho lidí, kteří se živí pouze pašováním. Často táhnou se svým zbožím, totiž s cukrem, kávou, tabákem, kapesními hodinkami, hedvábnými látkami i kožešnickým zbožím v počtu až padesáti osob po otevřené silnici se zbraněmi volně kolem mýtných a hraniční stráže, a dozorci, kteří nemají odvahu je zastavit, je musejí nechat jít.“, napsal do svého hlášení Joseph Milbiller v roce 1796. Dozorcům sebrali i zbraně K těžkému střetu došlo 23. prosince 1806, kdy asi stopadesátičlenná horda dezertérů, vrahů a zločinců na útěku zaútočila mezi Čechami a Pasovem, v oblasti Třístoličníku u Nového Údolí a Horní Plané, na celní dozor a třiačtyřicetičlenné vojenské komando. Dozorci Ritter a Strnad byli zraněni tak, že první na následky střelby druhý den zemřel. Oběma sebrali pytláci zbraň, kapesní hodinky, jeden voják přišel o další služební zbraň. Jako vůdci celé tlupy byli zjištěni Michael Scherhäufl a Mathias Schönberger z Lackenhäuseru. Po této události podala česká vláda do Mnichova stížnost diplomatickou cestou. V březnu 1807 se rakouský vyslanec v Mnichově Jindřich Stadion obrátil na bavorskou vládu se žádostí o zatčení hlavních aktérů a učinění takových opatření, která by podobným akcím zamezila. Na královský rozkaz byly zpřísněny tresty v hraniční oblasti, do míst byl poslán vojenský oddíl. Mathiase Schönbergera se však podařilo zatknout až v listopadu 1807, kdy „pro podání žaloby kvůli dluhům“ se přihlásil sám, Scherhäufl zmizel mezitím v lese. Po rozprášení bandy byl na hranicích nějaký čas klid, který ale netrval dlouho. Už v roce 1816 hlásila služební hraniční stanice Vimperk na pražské zemské gubernium, že „padesáti až stočlenná ozbrojená skupina pašeráků z Lockenhäuseru se psy – stopaři vtrhla od oblasti Českých Žlebů, aby provozovala svoje řemeslo, spojené s pytláctvím, loupežemi a krádežemi dřeva, přičemž panští myslivci ani vojenské komando nejsou schopni těmto špatnostem zamezit“. K udržení pořádku musel být na Šumavu převelen šestý myslivecký batalion, na bavorskou stranu pak polovina eskadrony Hessensko-Homburských husarů a dva oddíly polních myslivců. Zdroj: Myslivecké zábavy 1/2008, str.1 Lumír Kothera Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora