Zprávy z internetu

Hůrecká píseň Znám ves tam u nás doma hluboko v Šumavě,  ta ves Hůrka jméno má, sluní se tu v trávě; kolem vrchy zas a zas, zeleň luk i lesů, Tvou řeč, zemi plná krás, provždy v sobě nesu.Ve svém srdci chci Tě mít v lásce neproměnné: kdo Tě musel opustit, už nezapomene na kraj, kde i já jsem žil kdysi jako v ráji, na kraj, kde i já jsem žil, kdysi jako v ráji.   Osidlování Šumavy se podobalo střídání mořského přílivu a odlivu. Jednou sídla pronikala až k zemské hranici a následně zase zanikala. A není to příběh

jen posledních sta let. Při vrcholící kolonizaci ve 13. století vystoupila stavení až do poloh kolem 800 metrů nad mořem a pak došlo k jejich ústupu a souvislé osídlení se zachovalo jen v místech s rozvinutým hornictvím. V podhůří se zakládají architektonicky koncipovaná sídla hlavně v 15. století, ale horská Šumava místy zpustla…Rozmach velkostatků měl veliký vliv na vývoj v dalších dvou stoletích, 11. – 12. Nové vsi byly zakládány již pouze ojediněle, vnitřní kolonisace byla dokončena. Někdy byli voláni již také osadníci z ciziny, zvaní hosté. Ale nová změna v situaci hospodářské zase způsobila hromadné zakládání vsí. Čechy staly se za králů z Přemyslovského rodu bohatou zemí, měly slavné stříbrné doly; v západní Evropě, v Nizozemsku i v německém Porýní bylo nadbytek obyvatelstva, kdežto u nás ho nebylo ani tolik, aby poklady země mohly býti využitkovány. Velkostatek, ať patřil králi, klášterům nebo šlechtě, v hospodářství se soustavou otrockou dosáhl vrcholu, ale chtěl svou nadbytečnou půdu zužitkovati ještě lépe. Proto byli voláni a podporováni cizinci ze západní Evropy; nastává období německé kolonisace od konce 12. do 14. století, s vrcholem za králů Přemysla Otakara II. a Václava II. Prvním účelem této kolonisace po vzoru západoevropském bylo zakládání měst, ale potom i zakládání vsí. Poněvadž vnitřek země byl již osazen, postupovala tato vlna do pohraničních hvozdů, kde opět na vyžďářené půdě vzniklo mnoho vsí nových. Na rozdíl od starších vsí českých měly nový základ právní a sociálně hospodářský, neboť novým osadníkům byly dávány výhodnější podmínky, aby byli spíše zlákáni ke kolonisaci. Byli osobně svobodní, půdu si koupili od jejího majitele v dědičný nájem za určité roční nájemné, zvané úrok neboli činže. To bylo právo zákupní, podle svých původců zvané právem německým neboli purkrech. Podle vzoru těchto nových „zakoupených“ osadníků často také mnozí nezakoupení obyvatelé staročeských vsí, kteří trpěli dříve rozpínavostí velkostatků, takže často i svobodní nuceni bídou dávali se v poddanství, nyní zlepšovali vlastnické právo ke svým pozemkům. V tomto období nové vsi byly zakládány často podnikatelským způsobem. Podnikatel, zvaný locator, sjednal platební podmínky pro všechnu půdu, na které měla býti postavena nová ves, a rozděloval ji jednotlivým osadníkům; stal se tam potom zpravidla také rychtářem. Půda pro jednotlivé usedlosti byla vyměřena na lány (průměrně 60 korců) a ke každému stavení přidělována pokud možná v souvislosti. Pravidelné rozdělení pozemků je hlavním znakem této kolonisace. Nové vsi byly větší než staré vsi české, obyčejně 10 – 20 statků. Půdorysně byly zakládány nejvíce vsi řadové, ale někde také okrouhlice. Rozhodovaly zase místní poměry zvláště směrem do hor; už tehdy a ještě v několika stoletích následujících vznikal vázaný typ pohorský, v němž stavení jsou daleko od sebe a táhnou se často několik kilometrů ve směru hlavní cesty v údolí nebo na svazích. Je to v podstatě také typ řadový, přizpůsobený však pro horské poměry. Po hromadné německé kolonisaci nastal ke konci 14. století poměrný klid a při rostoucí lidnatosti byly založené vsi rozšiřovány, zejména za Karla IV. Války husitské, jako každá válka, přinesly vsím spíše škodu nežli prospěch. Mnohé vsi byly zničeny tehdy i později v 15. století. V klidnějších dobách byly zpustošené vsi obnoveny, někdy na původním místě, jindy však opodál, podle vhodnosti půdy. Na místě zaniklých vsí časem leckde vyrostl les. Zatím však opět se měnily hospodářské poměry. Selskému obyvatelstvu na vsi ve válkách vedlo se hůře, i svobodní se stávali závislejšími na svém pánu čili vrchnosti, vznikalo a utužovalo se poddanství. Nestalo se to rázem, nýbrž pozvolných vývojem v několika stoletích (14. – 18.). Šlechta zanechávala života rytířského a vlivem všeobecných hospodářských poměrů zakládala v 15. – 16. století vlastní dvory. Ke dvorům zaokrouhlovala veliké pozemky, zakládala rybníky. Tím byl znemožněn další vznik vsí a selských usedlostí, neboť nebylo pro ně půdy. V třicetileté válce opět mnoho vsí zpustlo, po válkách pak hospodářství selské nevynášelo, zatíženo jsouc robotami a platy, takže trvalo dlouho, nežli byly jen obnoveny vsi zaniklé. Nové osady v této době vznikaly pouze jednotlivě, většinou zase na lesní půdě v horách, zvláště v pohraničních lesích, byly s obyvatelstvem nejen selským, nýbrž také dřevařským. Byly to vsi dvorcového typu, rozptýlené, podle toho, jak jednotliví osadníci vyklučili les nebo porostliny kolem svého příbytku. To byly však již poslední dozvuky kolonisace a vzniku vsí podle starého způsobu, totiž na lesní půdě. Poměr mezi půdou lesní a polní byl již ustálen, neboť nové směry v lesním hospodářství se snažily, aby rozsah lesní půdy nebyl dále zmenšován. Jestliže v 10. století bylo lesní půdy asi dvojnásob tolik, jako je dnes, byly za tu dobu až do 18. století nadbytečné lesy vykáceny a přeměněny v půdu zemědělskou a bylo zřejmo, že další zmenšování lesů bylo by již zemi nebezpečné. Tím končí doby, kdy půda hledala lidi, aby ji zpracovali, uvedli v kulturní stav a postavili na ní nové vsi a nastává období, 18. – 20. století, kdy spíše lidé hledají půdu, aby nově přibývající rodiny mohly se na ní ještě usaditi. Bylo třeba, aby zvítězilo přesvědčení, že veliké dvory panské nejsou vždycky k hospodářskému prospěchu nejen celé země, ale ani vrchností samotných. V ojedinělých případech již v první polovině 18. století některé vrchnosti tak počítaly a rozdělovaly zejména odlehlé dvory na selské usedlosti, obyčejně za roční nájemné, rušíce při tom zároveň robotu. Ve větším měřítku byla tato reforma provedena za Marie Terezie a Josefa II. v l. 1775 – 1788 na státních statcích (raabisace). Při tom vznikaly nové usedlosti ve vsích nebo byly zakládány i celé vsi nové. Pro odpor soukromých vrchností tato reforma nebyla dokončena ani na všech statcích pod státní správou a panství soukromých se téměř nedotkla. Proto celé další období až do začátku 20. století není příznivé vzniku nových vsí. Rozvoj průmyslu v této době působil na rozšiřování vsí stavbou nových domků, většinou dělnických, bez půdy nebo jenom s malou výměrou pozemků. Snahy po rozdělení velkostatků, zejména rozsáhlých latifundií, sice se projevovaly občas, ale politická převaha velkostatku tomu bránila. Teprve po převratu r. 1918 byla uzákoněna pozemková reforma, při níž opět staré vsi se rozšiřují o nové selské usedlosti anebo vznikají i celé vsi nové. Od roku 1921 do konce r. 1928 bylo založeno 28 nových vesnic a 120 vesnic bylo zvětšeno z pozemkové reformy o nové selské usedlosti. O půdorysu nových vsí jak v 18. století rozhodují poměry místní, komunikace, poloha rozdělovaných polí. Často stavby ze zrušených dvorů velkostatku bývají upravovány na příbytky nových osadníků a tomu se přizpůsobuje celá ves. Význam pro přehled celé vsi má číslování domů zavedené roku 1770 a nově upravené po roce 1804 definitivně ve stabilním katastru. V novější době na výstavbu a vzhled vsí působí zákony administrativní, moderní znalosti stavební a zdravotnické i hospodářské. Kromě souvislých vsí vznikaly v dřívějších dobách i dnes samoty, odloučené od vesnice obyčejně pro zvláštní zaměstnání obyvatele, jako mlýny, rasovny (pohodnice), myslivny, hájovny, hostince, kovárny; někdy však jsou o samotě i selské usedlosti. Staletí lidské práce. Po roce 1945 přichází na Šumavu konečně klid a mír, rušený jen občasnou noční střelbou a prohánějícími se gazíky ve vylidněném nárazníkovém pásmu před železnou oponou. To aby nás nenakazilo ono pozlátko kapitalistické diverze. Nebyl to nezájem o obhospodařování polí a luk, které se rozkládaly okolo dnes již neexistujících vesnic srovnaných se zemí …. bylo to z čistě politických důvodů. Mezi léty 1945 až 1960 zmizelo podle dobových pramenů z českého pohraničí kolem sto třiceti vesnic, skoro tři tisíce osad a samot a téměř 50 000 dalších neosídlených objektů. Takto rozsáhlý demoliční proces neměl v novodobých českých dějinách srovnání. Zdroj: Jak vznikaly vsi/Dr. Václav Černý, 1930 Franz Plach autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora