Zprávy z internetu

V tu noc, kdy ohně planou vlahý déšť skrápí zemi v noc něhou požehnanou vonící nadějemi stává se člověk branou k bohům, jež nejsou němí V tu noc, kdy oheň praská dým stoupá do nebytí a v písni sedmihláska plamenem touha svítí, tehdy si bere láska i to, co nepatří ti V tu noc, kdy oheň nese poselství věčné síly tenkrát, když cválá lesem posvátný hřebec bílý mlčme a modleme se abychom pochopili Poslední dubnový večer a pak noc, kdy se apríl mění v máj, se v mnoha městech a vesnicích rozhoří ohně. Na hranici se upálí figurína čarodějnice. Lidé

se budou veselit a bavit dlouho do noci. Pálení čarodějnic se těší poměrně značné oblibě. Kde však vzal tento rituál svůj původ a jaké byly jeho počátky? Není ryze českým zvykem a jeho kořeny sahají hluboko do historie. A to až do období před počátkem našeho letopočtu, ke starým Keltům. Temné a životu nepřátelské období chladného půlroku končilo a s ním i moc všech negativních energií, sil a bytostí. Tento začátek světlého a teplého období keltského kalendáře se oslavoval zapalováním ohňů. Hranice, přes kterou pak zejména mladí lidé skákali, musely být zapáleny buď křesáním dvou kamenů anebo třením dvou kusů dubového dřeva. Zde je položen začátek tradice novodobého pálení čarodějnic. Jak uvádějí četné mýty, konaly se nejen o Valpuržině filipojakubské noci na určitých místech velice prapodivné a záhadami obestřené rituály. Vyskytovalo se tam obvykle čarodějné býlí, oživovali se mrtví a někde se dokonce měly slétat divé bytosti, kterým se začalo říkat čarodějnice. Lidé se jich velice báli a podobným podezřelým místům se raději zdaleka vyhýbali. V Čechách je dodnes připomínána řada míst, která patřila k nejznámějším rejdištím těchto temných sil. Jedním z nich je vrchol Českého lesa Haltrava, ale dále též hora na Šumavě Třístoličník, kam měly údajně zalétat divoké ženštiny nejen z Čech, ale navíc i z Bavorska a Rakouska. K velmi známému a proslavenému místu patří též Petrovy kameny v pohoří Hrubý Jeseník, které u nás sehrály významnou roli při čarodějnických procesech v 17. století. Tohoto temného prostoru sabatů čarodějnic se lidé, a obzvláště církev, tak obávali, že zde byl v roce 1682 dokonce vystavěn mučednický sloup, jehož posláním bylo působit proti zlým silám temnot. Přes všechny sporné skutečnosti zůstává otázkou, proč byly k sabatům vybrány některé konkrétní kopce. Mnozí jsou přesvědčeni, že na nich uctívači pohanských rituálů vycítili nějakou určitou energii vyzařující ze země. A jak takový čarodějnický slet měl vypadat? Účastnice se prý natíraly kouzelnou mastí, která jim měla dodat schopnost létat na koštěti. A její složení nebylo ledajaké! Podle receptu z knihy Magia Naturalis (16. století) byly jejími ingrediencemi tuk nevinného chlapce, aloe, oměj, durman, rulík, list topolu a kadidlo. Také jídla ze slavnostní tabule měla být vskutku vybraná: hadi, žáby, štíři a podobné delikatesy. Čarodějnice se měly proměňovat během noci na různá zvířata a podivnou havěť a jak už to tak na ženských srazech bývá, povídaly si a probíraly všechno možné. Zejména pak to, jak se jim dařilo pokoušet lidi, dělat jim naschvály a škodit. Také přijímaly nové členky, tancovaly a musely to být zdatné tanečnice, protože tančily pozpátku! K tomu si zpívaly a dokonce měly volit královnu sabatu. Kromě zapalování ohňů se lidé v tuto noc, zvanou podle pozdějších tradic též Filipojakubská nebo Valpuržina, chránili také květem z kapradí nebo třeba svěcenou křídou. Kromě vlastní osoby považovali za nutné ochránit také hospodářství a dobytek. Proto kropili stavení svěcenou vodou, před vrata zapichovali vidle, na hnojiště pokládali zelené větvičky a obsypávali chlévy pískem. Nejdůležitější a nejvýznamnější ochranou před zlými silami však bylo právě zapalování ohňů. Tento zvyk zůstal překvapivě živý a oblíbený až do dnešních časů, i když ve značně modifikované podobě. Užijte si tedy poslední dubnovou noc a jen pro zajímavost: před půlnocí se prý dají najít poklady… Pokud se do toho pustíte, hodně štěstí a nezapomeňte se případným úspěchem pochlubit! Zvyk „pálení čarodějnic“ byl mnoha kazateli přísně zakazován. Hrozba trestu byla opravdu vysoká – smrt. I přes rozsáhlé zákazy se však udržel dodnes. V období kolem roků 1000-1100 našeho letopočtu vrcholil boj mezi církevní a světskou mocí o tom, kdo komu má podléhat. V tomto období se církev cítila dostatečně silná, aby se hlasitě dožadovala převzetí moci a tak byla znatelná i snaha o zrušení filipojakubské noci. Lidé se báli, ale zákazům nepodlehli. V jedenáctém století se stalo křesťanství oficiálním náboženstvím. Kacíři i čarodějové museli být v absolutním utajení. Inkognito. Ale i tak se 30. duben stále tajně „slavil“. Díky síle lidského ducha a možná i obavám, pohanské rituály a zvyklosti nikdy zcela nevymizely. Ba naopak. Hluboce se zakořenily. A ještě pověst…….Byla filipojakubská noc a soused Konopka se vracel z Vimperka domů. Vykračuje si bos, boty přes rameno, aby si je šetřil. Přichází ke Štítkovu, a tu spatří cosi bílého v místě, kde stojí křížek. Strašidlo nebo duch? Konopka je však kurážný chlap, a tak jde dál. Po pár krocích uviděl na kříži babu. Visí hlavou dolů a modlí se Otčenáš pozpátku: „Amen zlého od nás zbav ale pokušení v nás neuveď a…“ Souseda až z toho píchlo u srdce, ale vzchopil se, aby její čáry překazil a zvolal: „Chval každý duch Hospodina!“ Baba po těch slovech sletěla z kříže, ale hned byla na nohou a skočila po Konopkovi. Zaryla mu drápy do ramen a sípá: „Povíš-li to živé duši, žes mne tu viděl, pošlu na tebe zlou nemoc nebo ti všechen dobytek popadá!“ „Nepovím živé duši,“ zařekl se vyplašený muž. Baba zmizela v poli a Konopka chvátal, aby už byl doma. Dobře totiž babu poznal a ona jeho určitě také, vždyť se o ní říkalo, že je napůl kočka a vidí i ve tmě. Na druhý večer sedí soused v hospodě a k něčemu se odhodlává. Pak přece vyskočil, šel ke sloupu uprostřed světnice a mazaně prohlašuje: „Žádnému jinému, jen sloupu samému povídám, že kovářka je čarodějnice! Včera lezla po kříži a modlila se Otčenáš pozpátku!“ Tak byla prozrazena, a přitom nesměla nic Konopkovi udělat, neboť slíbil, že neřekne nic živé duši. Ale, řekněte sami, má-li sloup duši? Celá hospoda se po té novině vyhrnula na náves a táhli do kovárny. Jenže baba byla fuč, prý odešla na vrch Věnec, snad aby tam sloužila peklu. A brala si na cestu koště. Všem bylo jasné, kolik uhodilo. Kovářku od té doby už nikdo ve vsi neviděl. Zdroj: Kateřina Košutová, autorka básně Bastet, Dědictví Šumavy Adolf Daněk, Pozůstalost Muzeum Středního Pootaví Strakonice Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora