Zprávy z internetu

  Když na zalesněných horských svazích roztával poslední sníh, rašily už na lukách a nivách šťavnaté traviny. Na vlhkých místech se už otevíraly prvé rané květy. Postupně se oteplovalo. Každičký živáček vylézal z úkrytu na hřejivé slunko. Ani kravám a telatům se už nelíbilo v potemnělých chlévech. Občas netrpělivě poškubávaly řetězy. Suché seno jim už nechutnalo a rozhazovaly je z krmelců nalevo i napravo. Selka naříkala při každé večeři, že nadojí mléka den ode dne méně a sedlák byl stále víc nesvůj, když stanul před stále se tenčící zimní zásobou krmiva. Bylo načase vyhnat dobytek na pastvinu. Pasáček vplete na

konec biče dlouhou „šňůrku“, stočenou z nejlepšího konopí; bičiště si seřízne z nějakého malého stromku, pěkně tuhého a pružného zároveň. Teď může s ostatními pasáčky práskat jako o závod. Jednoho krásného odpoledne to došlo tak daleko, že sedlák a pasáček odvázali krávy a telata ze řetězů. Zvířata se divoce vyhrnula ven z chléva na volné povětří. Skákala kolem dokola jako nezvedené děti. Jaké blaho jim působila vytoužená svoboda! Teprve poznenáhlu se vyplazenými jazyky sklonily ke šťavnaté trávě. Když se začalo šeřit , práce v chlévě byla hotova a polévka z mísy snědena, vykradl se pasáček tajně z jizby. Venku někde na trávníku vyrýpl motykou čtverhranný kus drnu a nasázel do něj několik natrhaných blatouchů. Bylo starou pověrou, že takový drn, postavený navečer prvého dne pastvy přede dveřmi do chléva, dává kravám sílu nadojit mnoho mléka. Pasáček to musel pokaždé udělat. Nebylo to ale zrovna tak snadné, jak by se mohlo zdát. Musil být vlastně při pokládání drnu řádně „pokřtěn“, říkalo se, aby nebyl líný a dobytek řádně pásl. S pastvou začal pro něj ten nejkrásnější čas roku. Na pastvině byl svým vlastním pánem. Nikdo mu tu neměl co poroučet a co mluvit do toho, když si třeba stavěl hrady nebo robil vodní mlýnek. Šibalsky se rozpomněl na „svatodušní tuš“, veselý obyčej práskání bičem. Dva tři dny předtím spletli pacholci a pasáčci zvláště dlouhé biče, o to kratší bylo ovšem bičiště, aby se jím lépe máchalo. Večer na svatodušní sobotu se shromáždili před některým selským stavením. Na znamení to vypuklo; každý práskal bičem, co mu jen síly stačily. Tisícinásobná ozvěna to všechno vracela z horských lesů kolem. Tak nechali pak své biče práskat před každou z usedlostí. Trvalo to ovšem dlouho do noci. Selky přinášely ze stavení jídlo a pití. Na celý rok byly tak domy i chlévy dočista vymeteny ode všech zlých duchů. Svištícími biči byli vyhnáni z každého obytného i chlévského prostoru. Prastarý obyčej, zřejmě pocházející z časů, kdy za drsných podzimních a zimních nocí řádil nad horami a lesy pověstný „divoký hon“. Jak za deště, tak za slunečního svitu hnal pasáček svěřený mu dobytek na horskou pastvinu. Každou pěšinu tu důvěrně znal. Znal tu každý keř i strom; nejméně tucetkrát vylezl do každé stromové koruny v okolí pastviny. Byla jeho světem. Podzim! Poslední otava byla svezena a na polích stály plné pytle brambor. Teď už nebylo co chránit, zvířata volně pobíhala poli i lukami. To už se blížilo posvícení. Pasáček zamlaskal jazykem, když pomyslil na posvícenský hodokvas: koblihy, koláče, plné mísy a nůše jich selky napekly. A co teprve těch posvícenských zábav! Celou náves zaplnily kramářské stánky, houpačky a kolotoče. Všechno, co si jen mohlo zahřát klukovské srdce, tu bylo v celé své hojnosti. Noci byly teď delší a chladnější. Často už padla jinovatka. Brzy bylo třeba dobytek ustájit. Se steskem se musel pasáček rozloučit se životem na pastvině. Pak ty dlouhé zimní večery. Děvečky roztočily kolovraty; čeledíni štípali špánky z loučí. I pasáček byl u toho, když se vyprávěly strašidelné historie ze starých časů. Sotva se děda rozpovídal o o strašidlech, běhal opravdu každému mráz po zádech. A pasáček už se bál zůstat sám v komůrce na spaní. Když pak přece jen usnul, celá noc byla plna snů o svobodném a pestrém životě tam nahoře na pastvině. Zdroj: Rupert Stöhr Hoam!, 1953 Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora