Zprávy z internetu
Zobrazení vybraného článku:
Pokud se třeba chystáte na výlety šumavskou přírodou, určitě na nějaké Boží muka, kapličku nebo kříž cestou narazíte. Dříve sloužily k prostému pomodlení prostých šumavských lidí cestou na pole. Dost často bývají obklopeny památnými stromy a pro turisty představují záchytné orientační body v krajině a mnohdy ve stínu lípy skýtající příjemné místo k odpočinku. Dnes se nikdo nemusí bát před kapličkou smekat nebo před křížkem poklekat, stejně tak jako nemusí ze strachu před obviněním z čarodějnictví dávat okatě najevo svoji oddanost církevní moci, ale ta obvyklá trocha úcty k drobným stopám mnohdy nelehkého života našich předků je stále na místě.
Boží muka při Zlaté stezce Boží muka tuším a zeleň je krýt tam kdes na Šumavě, k nim chce se mi jít. Tak mnohý už v žalu, pln starostí, běd, tu žaloval Bohu, že krutý je svět. Ví to boží muka a kloní se níž, tam na Zlaté stezce div útěchy zříš…....Julius Blechinger Při častých toulkách krajinou, jen tak pěšky nebo na kole, se vydáváme za nádhernými výhledy, touláme se lesními stezkami, sledujeme vodní toky a samozřejmě navštěvujeme hrady a zámky. Občas se stane, že přehlídneme, nebo spíš nevnímáme drobné stavby, kapličky, kříže, sochy, které doplňují ráz krajiny a vytvářejí krajinou paměť. Přitom v podobě těchto staveb se nám zachovalo poselství minulých generací a jejich duchovní obsah… Naši předkové prosluli velkou zbožností, o které tak často píší mnozí autoři popisující Šumavu, její krásu a hrůznost života ve stínu strmých kopců. Množství kapliček, Božích muk a kostelů zdobilo do začátku komunismu tyto kraje. To vše lehlo popelem a bylo nahrazeno ostnatým drátem a strážními věžemi. Šumava je úchvatný kraj a nevyrovná se mu v tajemnosti a hlubokosti jeho lesů a tůní žádné jiné horstvo v zemí české. Ale i zde žili lidé, lidé zbožní, kteří každý den upínali své zraky k Bohu a doufali, že se jim podaří přečkat další den, týdny, měsíce a roky jejich života v této horské poušti – v pravdě skoro klášterní. Boží muka, jde o připomínku utrpení Ježíše Krista, připoutaného ke sloupu, mučeného bičováním. Od tohoto sloupu vlastně počala jeho cesta na Golgotu. Téma Ježíšova bičování, jež bylo již od středověku součástí pašijových výjevů, v sobě nese bolest fyzickou i duševní, vyjadřuje ale i statečnost a nezlomnost Syna člověka a symbolizuje jeho víru, naději a lásku. Zároveň symbolizuje rozcestí, ze kterého již není cesty zpět, odsouzený Ježíš s vírou kráčí po cestě, na jejímž konci je smrt po předchozím nezměrném utrpení. To jsou poselství, která jsou srozumitelně vložena v symbolice božích muk, projevují se jak v jejich architektuře, tak i v jejich umístění a poslání. Boží muka měla tlumočit výraz hlubokého vděku za záchranu, za šťastné vyváznutí z nebezpečí, často představovala poděkování za přežití a skončení morové epidemie, války, anebo naopak měla zrušit zlé síly v místě tragické události, odejmout konkrétnímu místu negativní působení. I pokuta za spáchaný neblahý čin se mohla splatit postavením kamenných božích muk, obdobným způsobem si zasloužilo Pánu Bohu poděkovat i za smírné řešení vleklého sporu. Boží muka plnila funkci ukazatele, připomínky a ujištění o správnosti směru cesty. Boží muka bývala nejčastěji vytesaná z kamene. Říká se ale, že v dobách, kdy měli ještě lidé dobré a měkké srdce, se stavěla Boží muka dřevěná. Během staletí byl tvar božích muk v různých krajích obměňován. Proto jeden zpracovatel představuje boží muka jako sloup, druhý jako kapličku a jinému zase splývají boží muka a boží umučení (kříž) a dnes vidíme neuvěřitelné dílo našich zručných, leč bezejmenných kamenických mistrů. Postupem času byly původní obrazy na sloupech větrem ošlehány či lidmi poničeny. Někdy byly v dobrém úmyslu nahrazeny jinými obrázky svatých, ačkoliv boží muka měla již ve svém názvu přesné určení. Mnoho Božích muk v posledních čtyřiceti letech vzalo za své, a to, nešetrným postupem JZD při scelování polností, ale také záměrným ničením za proticírkevních kampaní 50.–60. let. Svědectví o nich však máme v soupisech pomístních jmen. Ti lidé, kteří přišli po válce, tam přirozeně nepatřili. S původními obyvateli odešli i kněží, řeholníci a s nimi katolický živel. Sakrální objekty osiřely, kostely se vyprázdnily, zavřely a začaly chátrat. Poválečné osídlení Šumavy bylo protiněmecké a také proticírkevní, navíc lidé tvořili naprosto nehomogenní komunitu. Na mnoha místech osidlovaného pohraničí, zvláště na venkově, se tak církevní život vůbec nerozvinul. Mezi příchozími byli sice i věřící, ale šlo spíše o jednotlivce, ne o živá farní společenství. Do pohraničí přicházeli také kněží, kteří zde pracovali ve velmi těžkých podmínkách a spíše s jednotlivci než se společenstvím věřících. Pád komunismu zachytil českou krajinu ochuzenou o tisíce památek, z mnoha set dalších zbyla torza či se nacházely v havarijním stavu. Listopad 1989 znamenal konec likvidace dalších sakrálních památek a zároveň se pomalu rozběhla jejich obnova. Zdroj: Katolické listy a truhláři Kůsové Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora