Zprávy z internetu

  Velikonoce Rámusí zjara hoši s řehtačkami, na polním kříži v mukách trpí Pán. Pár prostých snítek jívy s kočičkami Mu klade děvče k nohám plným ran. O roucho Tvoje kdysi k pobavení žoldnéři v kostky neváhali hrát. Teď trnovou korunu každodenní jak Tobě dá nám život nosívat. A s lotry hrajem o vše, co nám zbylo, o štěstí své i šat, o dvůr i dům, Jako by na nás cosi udeřilo, co nezhynulo, aniž přeje snům. Necháš nám, Pane, v střetech podlehnouti? Vím, že nám spása z rukou Tvých se dní, že po zlých strastech na pozemské pouti povstat

dáš padlým zas v den vzkříšení… Dnes není o datu, kdy mají křesťané slavit Velikonoce, nejmenších pochyb. Vždycky to tak nebylo. Stanovení data Velikonoc, ale nebylo jednoduché a prodělalo zajímavý vývoj. Původně byl pro určení termínu Velikonoc rozhodující židovský svátek Pesach. Církev určila, že Velikonoce se budou slavit vždy v den jarní rovnodennosti, tedy 21. března. Jenže v římské říši a později i v celé Evropě platil juliánský kalendář zavedený reformou Julia Caesara roku 49 př. n. l. Ten sice ve své době znamenal zlepšení, jenže moc přesný pořád pořád ještě nebyl. Oproti astronomickému roku obsahoval chybu přibližně 11 minut na rok, která se během 128 let sečte do celého dne. V časech Impéria to vypadalo zanedbatelně – jenže dějiny ukázaly, že Říše a její pokračování v podobě katolické církve, jsou opravdu hodné přídomku „tisíciletá“. A chyba začala nepříjemně narůstat. Ve třetím století našeho letopočtu se už kalendářní rovnodennost oproti skutečné posunula o půl týdne. Právě v té době měl císař Konstantin zájem na tom, aby se křesťanství stalo státní ideologií Impéria – jenže tomu bránily věčné hádky církevních otců, mimo jiné i o datum konání nejvýznamnějšího křesťanského svátku. Protože kalendář už neodpovídal jevům na obloze, začaly si církevní autority v různých organizovat Velikonoce podle vlastních výpočtů, většinou odvozených od lunárních cyklů. Tak se stalo, že se tento svátek slavil v různých dnech mezi 21. a 24. březnem, což samozřejmě nepůsobilo dobře a bylo terčem posměchu „pohanů“. Pořádek v kalendáři musí být. Císař proto roku 325 svolal do tehdejší Nícei (dnešní Iznik v Turecku) koncil, který na jeho místy i dost nevybíravý nátlak církev sjednotil. Jedním z největších úspěchů níkajského koncilu byla přesná a závazná definice Velikonoc: velikonoční neděle připadá na neděli po prvním úplňku následujícím jarní rovnodennost a mylně nicejskému koncilu (325), nikdy neodpovídala astronomické skutečnosti – o prosazení tohoto způsobu se zasloužil římský mnich Dionysius Exiguus (původce křesťanského letopočtu), který ho použil ve svých tabulkách z roku 525. To sice sjednotilo slavení Velikonoc, ale nevyřešilo problém s kalendářem – tím spíš, že rovnodenností tu nebyla myšlena ta astronomická, ale kalendářní, tedy datum 21. března. Chyba dál rostla a v 16. století už se blížila deseti dnům. Hrozilo, že Velikonoce časem úplně odcestují někam do jiného ročního období a potřeba opravy kalendáře se stala naléhavou. O to víc, že různí protestantští reformátoři v tom viděli další důkaz toho, proč je lepší se řídit podle nebe a ne podle Říma. Díky reformě bylo těchto 10 dní vynecháno a gregoriánský kalendář pomocí úpravy počítání přestupních roků je téměř přesný ve srovnání s pohybem Země kolem Slunce. V únoru 1582 proto osvícený papež Řehoř XIII zavedl náš dnešní gregoriánský kalendář, který srovnal počítání času s tím, co všichni mohli vidět na obloze. Velikonoce by se tedy mohlo zase začít slavit 21. března, Řehoř ale byl zřejmě moudrý člověk a věděl, že s žádnou reformou se to nemá přehánět. A tak svátky zůstaly, kde byly. Možná i proto, že jejich vymezení úplňkem jim dodává ducha kosmického řádu a spojuje je s mystérii oslav rovnodennosti pradávných dnes už zapomenutých civilizací. Od data Velikonoc je odvozeno stanovení data dalších pohyblivých svátků – Nanebevstoupení Páně, Letnic, svátku Nejsvětější Trojice a Slavnosti Těla a Krve Páně. Zdroj: Gustav Friedrich: Rukověť křesťanské chronologie. Paseka, Praha/Litomyšl 1997, Jan A. Novák, F. Hudler, Eleonorenhain (2002), s. 219 autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)