Zprávy z internetu

A.Hejduk: Hladina svitá zlatým odleskem, zeleň pobřežní pohlíží v zrcadlo její. Odtud vše vábno. Jezero spí stráženo jsouc staletými smrky na rozrytých skalních svazích a stěnách, klečí a boučím u pokraje. Spí, jakoby zakleto do divoké té pouště mocným slovem kouzelníka, jako nevysýchající slza samoty. Spí sen hluboký, do něhož ponurými mraky jen zřídka usmívá se laskavá Jeseň, Vlastní to Vesna Šumavská. Jen někdy zjeví se v hloubce jeho ňader nádherná slunce tvář nebo hrdý zjev vznášejícího se sokola, nebo líbezná postať žíznivé srnky. Tajemná jsou ňadra jeho, tajemný jejich žal, tajemná jest hloubka jezera. Spí, jen někdy vymrští se

z něho rudoústý pstruh, aby ulovil nízko nad hladinou poletující mouchy a hemžící se hrostíky, pak objeví se malý úsměv na hladké tváři jezera, ale přechází rychle v prvý, němý klid. Poklady se na Velký pátek otevírají právě ve tři hodiny odpoledne, to je čas, kdy se v kostele čtou pašije, čili pasáže z evangelií o martyriu Krista, a to je přesně také ten čas, kdy podle evangelií zemřel Kristus na kříži. Ale protože Kristus je duchovním světlem lidí a je jejich ochráncem, má právě v tuhle chvíli relativně navrch jeho protihráč – pán temnot, čert, ďábel, Satan – jak kdo chce. A ty nabízené poklady jsou ve skutečnosti vějičkou a nastraženou pastí, kterou podsouvá naivním a důvěřivým lidem. Kdo podlehne tomu zlatému mámení, skončí uvězněn, mimo své blízké, sousedy, přátele – mimo lidskou pospolitost; ztratí se světu lidí. Poklady se v tyto dny čistí, což se projevuje tancem modravých plaménků nad místy, kde jsou ukryty. Možná jde o vybíjení energií. Podle lidové pověry lze plaménky zkrotit, když se přes ně přehodí chlebové drobečky. Pak zůstane jáma otevřená a poklad lze vyzvednout. V opačném případě se propadne ještě hlouběji. Kdesi hluboko na Šumavě spí jezero okouzlené. Sotva se ta lidská havěť na boží kout rozpomene. Bez přívozu strmí tu šedé stěny skal, jen nebe sem vede zrcadlem plout mraky bledé. Na svazích Plechého, ve skalní stěně tyčící se nad Plešným jezerem, se prý nachází obrovský poklad obsahující zlato, stříbro, granáty velké jako lidská hlava a krásné postroje. Podle pověsti patřil pohanskému králi ze Saska, který sem uprchl před králem Karlem a nechal se ve skále pohřbít. Brána k pokladu je začarována a otevírá se jen v době pašijí. Kdo ale včas ze skály neodejde, může zde být uvězněn zaživa, což se prý stalo hospodáři v Želnavě. Starý Řehoř vypráví „o muži, který hospodařil na šestauerovském domě v Želnavě“, ale jen ustavičně klel a tropil samé špatnosti, pročež se také nemohl ničeho dopracovat, a v den, kdy se všichni křesťané modlili u Božího hrobu, vzal s sebou dokonce svého malého synka a aby z hory mohl odnést co nejvíce pokladů . Jak vstoupili dovnitř, přepadla nevinné dítě taková hrůza, že vykřikl: “ Otče, otče, podívej na to řeřavé uhlí, pojď ven!“ Muže však zaslepil zlý duch, a jak se přehraboval v tmavočervených drahokamech, zapomněl na čas, až synek, jakoby čímsi závanem stanoucí u jezera, rovnou spatřil, že se skála s mocnými rachotnými údery zavírá a ve svém nitru podržuje nebohého otce. Hocha jalo zoufalství, rozběhl se z vrchu dolů, jako by mu všechny lesní stromy byly v patách, jenže Panenka Maria však vedla jeho kroky tak, že se šťastně ocitl doma. Vyrostl v bázni Boží a každým rokem se na Velký pátek postil, dokud se na obloze neobjevily hvězdy, a proto se mu dostalo požehnání na polích i ve stáji. Pod té doby nebylo slýcháno, že by někdo do té hory pronikl. Zdroj: Šumavské pověsti Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)