Zprávy z internetu

  Stará křesťanská pověst praví, že každý rok v době Velikonoc na Zelený čtvrtek utichnou všechny kostelní zvony a odletí do Říma pro požehnání od papeže. Vrací se na Bílou sobotu, aby se po modlitbě Gloria opět radostně rozezněly a připravily lid na velikonoční zázrak – vzkříšení Ježíše Krista. Pověst říká, že žádný zvon nesmí zůstat doma, jinak uvrhne obec do velkého neštěstí. První letí nejstarší zvony, jelikož jsou znalé cesty. Za nimi se drží menší a dávají bedlivý pozor, aby se neztratily. Celý průvod uzavírají dva největší a nevýznamnější – Zikmund z chrámu svatého Víta a Marie z Týnského

chrámu – které již po léta slouží jako stráž. Po celou dobu nepřítomnosti zvonů jsou kostely tiché, umlknou i varhany. Mlčení kostelů vyjadřuje hluboký smutek – zatčení Páně, jeho utrpení a pohřbení. Důvod, proč se zvony vydávají až do Říma, je prostý, letí si pro papežské požehnání za celoroční službu, svědomitou práci a věrnost církvi. Následně se vrací zpět na svá místa a s radostným bimbáním hlásí: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“ Toto sobotní zvonění má prý až čarovnou moc. Kdo si chce na celý rok zajistit pevné zdraví, nechť se v tento čas umyje ve studánce. Další dojemná pověst pravděpodobně vznikla za první světové války v době, kdy Češi, coby součást rakousko-uherské armády, bojovali na Piavě. Přes Velikonoce jim zmizela některá děla, údajně ta, která byla odlita ze zvonů. Jak se slitina jednou stane zvonem, musí do Říma už napořád, ať má v ten okamžik jakoukoliv podobu. Pokud by tak neučinila, přivolala by na majitele neštěstí… O vzájemné propojenosti a zároveň určité odcizenosti oficiální církevní a lidové kultury svědčil také zvyk spojený s penězi. Oficiální linii představovalo poslední vyzvánění a následné utichání zvonů, a to až do Velikonoční noci. Mezi prostým lidem se zakotvil zvyk zacinkat penězi v době posledních tónů, které vydávaly pomalu dobíjející kostelní zvony. Peníze se tak měly na základě tohoto zvyku držet doma. Jinde se také tlouklo paličkou do hmoždíře, čímž se měly ze stavení vyhnat všichni škůdci, mezi které patřily hlavně hmyz a hlodavci, ukrajující z často tenkých zásob. Klepání, hrkání, křístání, harfování nebo řehtání bude podle dávného rituálu znovu znít na českém a moravském venkově v pravidelných časech od Zeleného čtvrtka až do Bílé soboty. V mnoha obcích si chlapci dodnes připravují hlomozící nástroje na tři svaté dny. Tradice dřevěného zvonění přetrvala na někte­rých místech několik staletí zcela bez přerušení. Jinde sice nedávno zanikla, ale byla opět obnovená. Úlohu „zvoníků“ na venkově tradičně přebírají chlapci s přenosnými zvukovými nástroji. Bývají sestavené jednak na principu kladívka a ozvučné desky (klapotka, klapač, hřebec), jednak pracují na principu tenké lamely narážející na rotující ozubené kolečko na osce (řehtačky, hrkotky, žabidery, valchy, samokoly, drkače, harfy). Velké nepřenosné instrumenty s ozvučnou skříní stávaly podle starého zvyku ve věži nebo u postranního vchodu do kostela a obsluhoval je kostelník s ministranty. V českých pramenech objevil Zik­mund Winter zprávu už z 16. století o dřevěných chřestačkách, které v čase, kdy umlkly zvony, „dávaly věřícím znamení o služebnosti boží“. Velikonoční obřadní lomození má přímou spojitost s boho­službou na pašijovou středu, na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Šlo o tzv. temné, žalostivé nebo rachotivé hodinky. V dřívějších dobách obstarali hluk sami kněží, k nimž se připojovali lidé v kostele tlučením o lavice. Vyjadřovali tak hněv židů proti Spasiteli a nevoli křesťanů k Jidášovi. Obchůzka chlapců s klapačkami a řehtačkami se objevuje v raném novověku, dílem jako výzva k návštěvě zmíněných hodinek, dílem jako obřad „vyhánění Jidáše“. Hlučení v dětských rukou je doloženo od 17. století. Z neuspořádané obchůzky se postupně zformoval obyčej dřevěného zvonění. Bohatá tradice dětského dřevěného zvonění má dávnou kontinuitu a přísná pravidla. Velikonoční klepání nebo řehtání má totiž důležitý aspekt každoroční služby místních hochů pro obecní společenství. Je zároveň jejich výsadou. Teprve od sklonku 20. století vstoupily do obyčeje dívky, a zpravidla jen „do počtu“. Hierarchii účastníků vždy určoval věk a školní třída. Kdo ve škole opakuje, zůstává daný rok při obchůzce na téže pozici. Řídící úlohu přejímají nejstarší školáci, nazývaní páni, půlpáni, stárci, velitelé, hejtmani nebo kapráli, nižší funkce jsou párovači nebo děliči. Velitelé dávají povely k hlučení a k přestávce, ve které hoši odříkají nebo odzpívají příslušnou píseň, pomodlí se u křížku, dále udávají ryt­mus, nařizují pozvolné a zrychlené hlučení a přikazují, které nástroje mají být použity. Určují také čas nástupu do „služby“, zapisují docházku, což je důležité při následném rozdělování odměny. Některé velitele ozna­čuje lísková hůlka nebo fišpanka, s níž své svěřence napomínají a kterou klepou na dveře při vybírání odměny. Velikonoční dřevěné zvonění je obyčej průvodové formy. Má ustále­nou trasu s tradičním shromaždištěm, zastávkami s modlitbou u sakrálních objektů. Vychází se obvykle od kostela, kapličky či kříže, velmi starým prvkem je trojí obcházení kolem svatyně. Chlapci postupují z jednoho konce vsi na druhý, ve velkých vsích se paprskovitě rozbíhají do ulic v menších skupinách, aby ke všem dolehlo jejich dřevěné zvonění. Ve větších obcích se někdy vytvářejí dvě skupiny chlapců, každá na vymezeném území. Jejich vášnivé sou­peření na hranicích však bylo skoro pravidlem. K tradiční podobě obřadu patřilo také společné nocování starších chlapců mimo domov a ranní umývání ve velkopáteční vodě. Zdroj: Eva Večerková: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře (Praha 2015); Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (Praha 2007); Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)