Zprávy z internetu

  Znáte ten pocit klidu, souladu s přírodou, když vstoupíte do lesa? Cítíte, že vám pobyt v lese prospívá? Dnes víme, že to, co v lese intuitivně cítíme, je vědecky prokázaná pravda. Les opravdu umí léčit. Možná by se vám mohlo zdát, že svět kolem se zastavil. Les vám však v těchto dnech jasně ukáže, že příroda se probouzí a nadechuje k rozpuku. A v tom je velká naděje. Les zafunguje v několika ohledech jako váš spojenec, a není ani přehnané tvrzení, že léčí. Naše nejrozsáhlejší a nejstarší pohoří Šumava, v jehož mírném názvu odedávna šumí dlouhé vlny lesů, je

pohoří, které se nevnucuje. Nehrozí na nás z dálky bílými vztyčenými prsty čtvrtohorních štítů, neomračuje nás divokými skalisky a dramatickými propastmi. A vprostřed toho divého světa nanejvýš sporá lidská setba: něžná luka, chudá pole, omšelá městečka, ztracené a řídce zalidněné vesnické samoty…..V takové odloučenosti od světa musel zůstat neporušen i starý obyčej lidu, zvyky předků se tu dál utěšeně zelenají a víra, vytrysklá přímo ze tmy lesů, žije v nových a nových generacích. Dávní bohové nezhynuli pod lehkým nátěrem křesťanství: hárá tu starý pohanský svět. Ret šeptá bohabojně jméno Spasitelovo, ruka znamená hruď trojím křížem, sedlák však cele dosud věří, přesilou vtažen do přírodního koloběhu časů, stejně nejvíc v pohanskou půdu, kterou jen opatruje. A tak není ani jeho Bůh nějaký neurčitě bezměrný, bezejmenný, volný, vesmírem těkající duch, ale doslova naopak přísná, lehce zatrpklá, snadno rozhněvatelná bytost, k níž je třeba přistupovat s nejvyšší opatrností. Jakmile do lesa vstoupíme, obklopí nás bohulibé ticho, slyšíme jen zvuky přírody a našich kroků. Nos nám polechtá vůně dřeva, jehličí a mechu. A to neopakovatelné světlo! Les s námi dokáže dělat divy. Každý s ním máme svoji zkušenost. Je to prostředí, které se stává kontrastem dnešní uspěchané době plné vjemů, hluku, informační přesycenosti. Po chvíli pobývání v lese si odpočinou oči, postupně přijde vnitřní klid, ustoupí stres a napětí, projasní se v hlavě…a přitom nemusíte udělat vůbec nic. Příroda, les dokáží čarovat. Přikovaní k pracovním stolům, pohledy upřené na monitory nebo do obrazovek smartphonů. Typický obrázek obyvatel planety Země, kteří si ve 21. století zvykají na život ve městech. I tak by nás v budoucnu mohly popisovat učebnice historie, ve kterých bychom figurovali jako vystresovaní „měšťáci“ zapomínající na to, že za více než 7 milionů let evoluce „mezi stromy“ jsou naše těla stavěná pro těsný kontakt s přírodou. Trávit čas v uzavřených prostorách s očima přilepenýma na obrazovku vám připadá přirozené. Jenomže si tak koledujete o úzkosti, bolesti hlavy, deprese, duševní únavu, nespavost, bolesti páteře… Vadí vám to? Myšlenka, za myšlenkou, představa za představou, některé docela stresující: musím to a to, zavolat tam a tam, nezapomenout na ji a ho a… tisíce myšlenek denně, které v naší mysli vzniknou a zase zmizí, není málo. Mnoho z nich naprosto neužitečných. Řekl bych, že to může být s naší myslí podobně jako s ohněm. Dobrý sluha, špatný pán. Lesní mysl díky jednoduchým cvičením vede také směrem k tomu, abychom se svou myslí dokázali pracovat ke své radosti. „Své neodbytné společníky – telefon, foťák a sociální sítě – hoďte za hlavu, nadechněte se a vykročte. Kráčejte v klidu, bez cíle. Nechte tělo být vaším průvodcem. Naslouchejte, kam vás chce vzít a následujte ho. Nesledujte čas. Nezáleží na tom, zda se někam dostanete. Důležité jen to, abyste si plnými doušky vychutnali všechny zvuky, vůně a dary lesa. Teď a tady.“ Lidstvo žilo venku po tisíciletí, a přestože život ve městě přináší nejrůznějších vymožeností, nedostatečný kontakt s přírodou se čím dál víc podepisuje na našem fyzickém i mentálním zdraví. I proto se lesní terapie po celém světě stává příjemnou léčebnou alternativou, která pomáhá lidem relaxovat, „dobít“ baterky a vytrhnout je na chvíli z náročného koloběhu toho, co se „má a musí“. Dopřejte si dostatek času v přírodě, dopřejte si věci, které jsou zadarmo a přitom k nezaplacení.   Zdroj: Vždycky, když ztrácím sílu, text od Pavla Vrby, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora   Vždycky když ztrácím sílu, já k stromům se obracím. Je v nich čas, který plynul tam nad nimi v oblacích. Objímám kmeny a síla z nich vtéká přímo do duše kůží. Stromy mě na místě čekaj. Ne jako muži, co pořád jdou. Stávám se svázaná s dubem, svým tajemným obětím, a vím, že stát na místě bude dále ještě pár století. Sílu mi dává z jizev blesků, co v kůře skrývá. Vlévá do mě kouzelný pocit měsíčních nocí. Vnímám. Moudrost všech stromů, co vnímám, je pravěce pravá k těm, kdo cítí. Když z městských domů jde zima, toužím jít k stromům svých hledat klid. Proto, když sílu ztrácím já k stromům utíkám. tak jak do korun pták, když ulétnout není kam. Tvář na kmen položím A mé zmatky odcházej kůrou. Ze stromů pak vtéká do žil ta moudrost dávná. Vnímám.