Zprávy z internetu

  O čem a jak budou jednou psát historici, až se dostanou k roku 2021 a ke koronavirové pandemii? Dojdou opět k tomu, že se všechny problémy světa v různých obměnách dokola opakují? Strach ze středověkých morových ran i pandemie španělské chřipky je vzdor desítkám či dokonce stovkám let stále velmi živý. Karanténa obvykle odhalí řadu předsudků, které v lidech dřímají, plus se skrytě hledá viník, na kterého mohu nasměrovat své negativní emoce. Lidstvo v tuto chvíli zažívá největší karanténu ve své historii. Karantény nás provázejí po staletí a do Evropy je přitom přinesla zkáza morové černé smrti. O čem

se dříve psalo… K noclehu nesmí být vpuštěna ani přijata žádná osoba bez pasu, zvláště přichází-li z podezřelých míst. Zakazují se veškeré trhy, posvícení, velká shromáždění, především ve vinárnách, pivnicích a kořalnách. Lázně a školy, vinné a pivní šenky, krámky a pekařství musí být zavřeny, jakmile v místě začne řádit nákaza. Dále je třeba znemožnit, aby sem a tam přejížděli lidé, obchodující např. s vlnou, papírem, lnem, ložním prádlem, peřím, lněným zbožím, šátky, s uzeným masem a rybami. Všechny ulice, zákoutí i jednotlivé části domu třeba udržovat v čistotě, chránit od všeho nepořádku a zápachu, hlavně od prasečích a husích výkalů, dále uhynulých raků a ryb, jakož i od zahnívajících páchnoucích louží, nádržek atd. Dále je také třeba zcela odstranit zvířata jako prasata, holuby, husy, kačeny, psy, kočky, která prolézají různými místy a tak mohou nákazu velmi lehce zavléci do domu. Nikdo nechť nenechává služebnictvo potloukat se po okolí a v případě, že se musí cokoli koupit od nějaké podezřelé osoby, nechť se vše provádí venku na otevřeném vzduchu, poté je třeba vysvléci oděv i košili, zavěsit je na vzduch a vše vykouřit výše zmíněným kouřem. Ještě spíš než jedince bylo však nutné uchránit před nákazou veřejnost, tedy obce a města. Také vrchnost byla nucena dbát na spravovaném území o udržování pořádku. „…Co se týče státní a veřejné ochrany, je tato svěřena každé vrchnosti…“ V polovině 14. století zasáhla Evropu i Asii pandemie moru, kterému se tehdy začalo říkat černá smrt. Choroba způsobená bakterií Yersinia pestis se poprvé objevila v Asii, tehdy ovládané Mongoly. Roku 1334 tam na mor zemřelo asi 90 procent obyvatel a kvůli obchodu i kočovníkům se nemoc šířila směrem do Evropy. Ta byla oslabená malou dobou ledovou, velké části kontinentu se potýkaly s hladomorem, který oslabil obranyschopnost lidí. V roce 1347 se Benátčané (kteří tehdy bojovali proti Janovanům a obléhali jejich přístav Kaffa na pobřeží Krymu) nakazili od svých spojenců, krymských Tatarů. Ti své nakažené mrtvé stříleli z katapultů do měst, jež dobývali. V podstatě to byla jedna z prvních biologických zbraní. Nakažení Janované záhy uprchli z Krymu se svou obchodní flotilou do sicilské Messiny a do Janova. I když je obyvatelé Messiny vyhnali, sami zanedlouho začali utíkat do jiných měst. Nákazu do města zavlekli lidé, kteří rabovali opuštěné lodě Janovanů a tím se podle historiků nákaza roznesla ještě dál. Někteří lidé se shlukovali do asketických skupin žijících v ústraní, jiní holdovali zhýralému životu. Zdraví opouštěli nemocné, rodiče utíkali od dětí. Úrodu nikdo nesklízel, nikdo se nestaral o dobytek. Vesnice zůstávaly opuštěné. Města vydávala výnosy a nařízení omezující obchod se zasaženými regiony, jenže jak se nakazili správci, už nebylo nikoho, kdo by nařízení kontroloval a vymáhal. Soudy nesoudily. Zatímco Janované mor šířili dál, Benátky vymyslely vlastní systém, který měl postup smrtící nemoci zastavit. Opatření sice existovala už od starověku, vládci Benátek je ale systematizovali a tvrdě vynucovali. Zpočátku byli všichni nakažení odvedeni z města, kde měli zemřít. Později ale přejali systém karantény, který vznikl úplně poprvé v Raguse (dnešní Dubrovník) už roku 1377. Návštěvníci směli do města vstoupit až třicet dní po připlutí, po dobu karantény museli zůstat na svých lodích. Pokud se u nich nemoc neprojevila, směli pokračovat. Později byla doba rozšířena na 40 dní a právě ze slov quaranta giorni (40 dní) vzniklo slovo karanténa. V roce 1403 vyhradili pro karanténu v Benátkách ostrov Lazzaretto Vecchio, ležící v laguně severně od města. Jako karanténní zařízení a nemocnice fungoval téměř 250 let. Roku 2007 na něm archeologové našli pozůstatky 1500 lidí, kteří zemřeli právě na dýmějový mor. Na Lazzaretto Vecchio byli rychle přemístěni všichni, u nichž se projevil některý ze symptomů nemoci. Například v italském Miláně nařídil tamní městský úřad, aby v domech osob nakažených morem byly nemilosrdně zazděny dveře a okna a nešťastnici pak ponecháni svému osudu. Je pravděpodobné, že pravé toto kruté opatření zachránilo město před nejhorším řáděním nemoci. Podle historiků právě tato obrana Benátkám velmi dobře zafungovala a umožnila jim udržet si mocenské postavení během morových ran – na rozdíl od většiny jejich konkurentů. Například Janov trpěl morovými ranami extrémně, a to přesto, že se pokoušel bránit a roku 1526 zřídil lazaret Marseille na ostrově Pomégues. Tehdejší lékaři proto (obdobně jako dnes) nosili na návštěvu nemocných morem speciální ochranný oděv. Aby nevdechovali zamořený vzduch, měli na hlavě masku se zvláštním zobanem, který obsahoval vonné koření. Ochranný oděv pro morové doktory a jejich pomocníky, včetně brýlí a zobáku, navrhl osobní lékař francouzského krále Ludvíka XIII Charles de Lorme v roce 1619. Zdravotníka měl před morem ochránit dlouhý plášť impregnovaný vonnými esencemi, doplněný rukavicemi a kloboukem z povoskované kůže. Součástí výstroje byla také hůlka, kterou se lékaři nemocných dotýkali, aby na ně nemuseli sahat rukama. Ohledáním mrtvého těla se zabývali ohledávačky nebo ohledávači. Následně pak lékaři podali zprávu. Vykonávali pouze tuto práci a na žádnou jinou veřejnou činnost je nebylo možné zavolat. Společně s nimi pracovali ranhojiči z morového špitálu, kteří za každé ohledané tělo dostávali peníze. Jednalo se o velmi odvážné ženy, protože přicházely přímo do kontaktu s nakaženým pacientem. Ne vždy je však vedly k této práci jen bohulibé záměry. Často se stávalo, že ošetřovatelky po smrti pacienta okradly, nebo mu na onen svět pomohly, aby se pak mohly zmocnit jeho majetku. Důležitými osobami byli dohlížitelé, jež pátrali po domech, v nichž se mor objevil. Současně bylo povinné hlásit jim každé onemocnění morem, s nímž se lidé setkali. Jakmile dům s nákazou našli, dostali biřicové pokyn, aby ho označili červeným křížem a zapečetili, a to bez ohledu na to, jestli se tam vyskytují také zdraví lidé, nebo nikoliv. Dům s morem dostali na starost hlídači. Jejich úkolem bylo sledovat, jestli do domu nikdo nepřichází nebo z něj neodchází. Kdokoli opatření porušil, byl potrestán. Zároveň bylo na bedrech hlídačů zajistit činnosti, jež by si uvěznění lidé běžně prováděli sami – nákup, přinesení vody, zavolání lékaře a podobně. Úkol hlídače brali na sebe hlavně lidé bez domova, žebráci nebo různí zlodějíčci. Podobně reagovaly velmoci kolem Středozemního moře také na lepru, když zřizovaly leprosária. Mnohé z izolačních ostrovů našly uplatnění opět v první polovině 19. století, když se po Evropě rozšířila epidemie cholery. Benátský model karantény se udržel vlastně až do konce 19. století, kdy vědci začali odhalovat konkrétní příčiny různých nemocí. Pozoruhodné je, že délka čtyřiceti dní nebyla stanovena podle pozorování průběhu epidemie (reálná inkubační doba moru je dva až šest dní), ale na základě biblických událostí. Čtyřicet dní totiž trval křesťanský půst. To je odkaz nejen na Ježíšův čtyřicetidenní půst na poušti, ale také na 40 let putování Mojžíše a Izraelitů či na potopu trvající 40 dní, která očistila celou Zemi. Své zkušenosti měla karanténami také česká a moravská města, ale spíše až v době po třicetileté válce. Například během morové epidemie, která zasáhla střední Evropu v letech 1679 až 1680, vznikla řada doporučení pro karanténní situace. Obecná pravidla pro karantény byla v mnoha ohledech podobná těm dnešním. Oddíly zdravých, svěžích vojáků obkličovaly morem napadená města. Občany, kteří přelézali hradby, aby unikli nemoci, bezohledně stříleli. Tak byla ohniska nákazy ohraničena. Karanténní opatření byla tak účinná, že se nemoc po roce 1670 už ve velkém měřítku nerozmohla. Popisuje je dobová publikace Stručný morový řád Jana Hertodta z roku 1680. Opatření se týkala všech podrobností, jak zacházet s podezřelými lidmi, jejich majetkem, ale věnovala se i takovým detailům, jako bylo čtení dopisů osob, u nichž hrozilo, že jsou morem nakažené. V Olomouci roku 1680 vyšlá kniha Václava Ardensbacha Zbrojnice proti moru při této situaci doporučovala: „Musí být označeno místo, kde má příchozí předložit svůj dopis a svědectví, po jejich předložení musí cizinec ustoupit zpět. Avšak jeden ze stráží ať vezme do úst několik jalovčinek, které rozžvýká, uchopí do ruky hořící dřevo a jde na místo, kde leží dopis. Nechť zapálí něco střelného prachu nebo nechá hořet trochu síry, dopis zvedne k tomu určenou hůlkou a hned na místě rozdělá sirný kouř, nad nímž podrží otevřený dopis. Avšak zapečetěné dopisy, pokud lze, ať roztrhne a nechá sirný kouř vniknout dovnitř dopisu. Teprve poté může strážce vzít dopis do rukou, které si opláchnul v octě, přečíst a dále zanést na příslušné místo, kde pak mohou být dopisy opětovně očištěny sirným nebo jiným protimorovým kouřem.“ Jindy si karanténu vynutila sama poptávka veřejnosti. O užitečnost karanténních opatření proti choleře se debatovalo po celá desetiletí devatenáctého století. Jsou neúčinná, zastaralá, svazují obchod, státy nespolupracují, izolační opatření navíc dávají obyvatelstvu falešný pocit bezpečí, takže jeho neopatrnost situaci jen zhoršuje, tvrdili její kritici. Úřady se však karantén držely. Kdybychom je veřejnosti nedaly, kromě epidemie by propukla i panika a hrozila by povstání, bály se autority. Zdroj: MOR 1680 V PROTIMOROVÝCH SPISECH – EVA KUČERŇÁKOVÁ, ČT24, National Geographic, Katolický týdeník, Clinical Infectious Diseases Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)