Zprávy z internetu

  Osmý březen patří již více než sto let právě ženám. Je to svátek, který zdůrazňuje těžký boj žen z celého světa za svá nezpochybnitelná práva. Nejčastěji bývá spojován s československým socialistickým režimem, čemuž bezpochyby přispěly okázalé slavnosti na počest žen, typické především rudými karafiáty, oslavami na pracovišti a verši představitelek Svazu žen. A ono spojení s bývalým režimem mělo za následek, že se dnes už tenhle svátek u nás moc nenosí. Přesněji řečeno neslaví. Podle řady lidí jde totiž o uměle vytvořený komunistický svátek. I MDŽ má dodnes pro mnoho lidí nádech nostalgie, jiní se mu právě pro onu

„komunistickou“ minulost vyhýbají jako čert kříži, další se k němu naopak vrací. Připomínat tento den je proto důležité i dnes, nejde zdaleka jen o rudý karafiát. Mimochodem, víte proč zrovna chudák on? Tak za prvé byl symbolem socialismu a dělnického hnutí, přičemž červená barva symbolizovala prolitou krev dělníků. Skutečnost je ale jiná. Počátky významného dne totiž sahají mnohem hlouběji do historie. Dál, než vůbec komunistické hnutí vešlo u nás ve známost. Osmého března roku 1908 se v New Yorku konalo velké shromáždění za práva žen, které bylo tvrdě rozehnáno policií. Demonstrace se zúčastnilo několik tisíc žen, které se zasazovaly o zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, volební právo a za politická a hospodářská práva pro ženy. Tímto datem odstartovaly oslavy svátku ve Spojených státech.„Národní den žen“ připadl vždy na poslední únorovou neděli. V Evropě byl Den žen zaveden o dva roky později, tedy v roce 1910. Rozhodnutí padlo na druhé mezinárodní konferenci socialistických žen v Kodani. Tehdy se z tohoto dne stal mezinárodně oslavovaný den na návrh Clary Zetkinové, německé socialistky a zakladatelky dělnického ženského hnutí. Jejím záměrem bylo pořádání mezinárodního svátku za účelem boje za volební právo žen. V Kodani se ženy organizovaně sešly v roce 1911. Stejně jako v několika evropských zemích, mimo jiné také v Rakousko-Uhersku. Později se šířil po celé Evropě, do Ruska a dále po celém světě. 8. březen se stal dnem oslav až po první světové válce, a to především vlivem demonstrace žen a jejich protestních akcí proti 1. světové válce konaných v Petrohradě 23. února roku 1917. Po abdikaci cara byla ustavena prozatímní vláda, která schválila volební právo žen. Proč zrovna 8. březen? Důvod je jednoduchý. Podle gregoriánského kalendáře je 23. únor vlastně 8. březen. Organizace spojených národů tedy v roce 1975 oficiálně stanovila 8. březen Mezinárodním dnem žen. V roce 1911 se však udála i jedna tragédie, která přes svou tragičnost nakonec posílila feministické hnutí. V New Yorku se 25. března 1911 zapálily některé patra textilní fabriky Triangle Factory. V budově pracovalo více než 600 lidí, z toho byla drtivá většina žen. Byly to většinou přistěhovalkyně z Evropy ve věku 16 – 23 let, pro které nebylo možné jiné uplatnění. Pracovaly v textilní továrně, ve které bylo množství hořlavého materiálu. Jejich pracovní doba byla stanovena na 14 hodin denně, pouze s malými přestávkami. V halách bylo povoleno kouřit, což mělo sloužit k rychlé „povzbuzení“ těla. Svítilo se tam otevřenými plynovými hořáky a celková protipožární ochrana v podstatě neexistovala. Nebyly tam k dispozici hasicí přístroje a ani nářadí, které by sloužilo k nouzové evakuaci. Haly měli dva vchody, ale pro lepší kontrolu odchozích byly jedny dveře permanentně zamčené. Požár vypukl na 8. patře a to těsně před koncem pracovního dne. Ženy z 10. patra utekly na střechu a odtud se jim podařilo dostat na střechu sousedního domu. V 9. patře však takové štěstí neměly. O požáru je nikdo neinformoval a tak v době, kdy chtěly opustit budovu, byly jedny dveře zamčené a schodiště u druhých (východových) již bylo v plamenech. Nákladní výtah se zablokoval, takže dělnice zůstaly na 9. patře odříznuty. Hasiči přijeli poměrně brzy, ale jejich žebříky dosáhly jen po 6. patro. Ženy tak byly odkázány na smrt ve fabrice, nebo na skok z 9. patra. Hasičské plachty je měly zachytit, ale jejich rozložení v blízkosti fabriky bylo velmi náročné. Počet obětí se tak vyšplhal na 146. V dalších dnech se spustila rozsáhlá mediální kampaň, která analyzovala příčiny a důsledky požáru. Příbuzní měli však těžší úkol, protože museli identifikovat spálené ostatky svých přítelkyň, dětí a manželek. Policie vyslechla množství svědků, mezi nimiž byly pracovnice fabriky, ale také kolemjdoucí či ti, kteří pomáhali při likvidováni požáru. Krátce nato začal soudní proces s majiteli společnosti, kteří byli obviněni ze zanedbání a nedodržování bezpečnostních podmínek. Soudní proces po několika měsících skončil osvobozením majitelů továrny, ale pozůstalí dostali odškodné – 75 dolarů za každého mrtvého. Ženské hnutí sílilo i v carském Rusku. Sice na Východě byly podmínky pro jakékoliv revoluční nebo odbojové hnutí zcela jiné než na Západě, vývoj se nezastavil ani v této části planety. Ruské ženy trápily zcela jiné problémy, než jaké pociťovaly ženy na Západě, ale stejně se snažily prosadit svá vlastní práva. Poprvé se o slovo přihlásily v roce 1913 v rámci akcí socialistických feministických organizaci, aby si připomněly svátek všech žen. Důležitá však byla první světová válka. V roce 1916 již carská armáda nestačila v bojích a začala prohrávat na mnoha úsecích. Válečné běsnění si vyžádalo již více než 2 miliony mrtvých a jednou takový počet raněných. Ještě důležitější bylo, že hospodářství země zcela zkolabovalo a Rusko pociťovalo důsledky války v největší tvrdosti. Téměř všechny výrobky a potraviny se staly nedostatkovými. V tvrdých ruských podmínkách bylo nejdůležitější, že chyběly základní potraviny, byl nedostatek paliva a také nedostatek teplého oblečení. Petrohradské ženy vyšly do ulic pod heslem: Chléb a mír, čímž jednoznačně vystihovaly oba akutní problémy, které zemi sužovaly. Jejich protest byl plánován na 23. února, což byl v našem kalendáři 8. březen. Revoluční špičky a i carské úřady považovaly toto datum za velmi nevhodné. Zima, která byla v té době stále krutá stávce určitě nepomáhala. S tím počítaly obě strany a domnívaly se, že ženský stávka nebude mít výraznou podporu. Už v první den se však v ulicích Petrohradu objevily davy žen, které žádaly okamžité ukončení války a obnovení zásobování. Události se opakovaly za podpory téměř celé petrohradské společnosti i v následujících dnech a postupně přerostly do toho, co známe jako únorová revoluce. Zdroj: Jaroslav Seifert – Kytička fialek (Maminka), Marína Závacká: Dve tváre sviatku žien, Jinty Nelson: International Women’s Day, Zita Pleštinská: Poznáme históriu Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)   Kytička fialek Podruhé nesmíš utrácet, prozraď mi, kolikpak stála? A těch pár maminčiných vět, znal jsem už téměř nazpaměť. Šetřila vždycky z mála. K holiči radši měl bys jít. To znám již, teď možná dodá: Zítra budeš chtít na sešit, a kde mám na to všechno vzít, krejcaru je dnes škoda! Jen násilím jí vtiskl jsem ten modrý chomáček jara. Když splácela mi polibkem, zaševelilo jejím rtem: – Synáčku, už jsem stará. Rok co rok se tak zlobila? později míň už sice. Když vázičku si rozbila, dávala kvítka spanilá do sklenky od hořčice. Hodiny bijí za stěnou děsí mě němota zdiva. Maminka, tvář již zastřenou, na lůžku leží; z kolenou nehybně sukně splývá. Zvedám jí ruku. Je v ní chlad, prsty jsou přitisklé k dlani. Kytičku chci jí do nich dát, už naposledy tentokrát. A ještě se mi brání.