Zprávy z internetu

  Na Bučinu Zdravím tě, lesů královnou buď dál, má hrdá Bučino. poněvadž není ti rovno nic v mém dávném okouzlení, po celé Šumavě i kdybych vandroval. Vzpínáš se k Černé hoře jako val, co září nad domovem oslněným a tvoje krása v čirý div se mění, aby z duše i smyslů tíhu sňal! I hrdé Bavorsko ti leží u nohou a hory jak dav knížecí se řadí kol tvého trůnu jako věrný stín. Pozdrav Alp spojuje tě s oblohou tam zdáli, jako v sonetu mi ladíš s tím, že se mohu nazývat tvůj syn. …….„Není blaženějšího času nad dobu

vánoční. Ještě dnes stojí přede mnou ten důvěrný a milý obraz domu rychtářova: zářící vánoční jedle v jeho středu a kolem ní tančí štěstím plavovlasý hošík.“……. Nesměl by pocházet z nejvýše položeného lidského sídla Čech vůbec, jíž je „perla Šumavy“, hrdá Bučina, děkující za své jméno „třpytnému buku, stromu mé divoce krásné domoviny, kterou miluji láskou jejího dítěte a kterou stále všude hledám!“, z poetické končiny nádherných výhledů, která mu dovolovala dokonce z okna jeho komůrky vždy znovu spatřovat stříbrný řetěz alpských hřebenů; nesměl by pocházet ze staré svobodnické krve, která dále vykvetla a musila se projevit, jako se v Adalbertu Stifterovi zjevila všechna duchovní síla lidských pokolení jižní Šumavy. Narodil se v zapadlé šumavské vísce jménem Bučina. Pocházel ze starého rodu svobodných sedláků. Jeho otec Franz Peter byl rychtářem. Mladý Johann chodil do farní školy v Knížecích Pláních a obecné školy v Bučině. V Kašperských Horách byl jeho učitelem básník Heinrich Leo Weber. Tak nadšeně nijaký obyvatel Kašperských Hor svou domovinu nelíčil: „Tak mi mé milé Hory až do dnešního dne zůstaly nejmilejším z měst mé domovské Šumavy a zůstanou jím až do konce mých dnů.“ Blízký Kašperk mu jako každému z přátel romantiky středověku také mnoho dal: „Na Kašperku jsem prosnil snad nejkrásnější sen svého mládí, který ještě dnes doznívá v mé duši; tam v mém srdci vzešla hvězda poezie, která mne pak jako ochranná ruka anděla strážného vedla přes propasti a pouště života a uchovala mou duši čistou!“ Nijaká část hrdé kašperskohorské minulosti neleží před námi tak zalita slunečním svitem jako ta tři léta, která strávil Peter v jejím středu; tak kouzelně je projasnila jeho básnická ústa. Cizinci, jehož by do Kašperských Hor Peterova slova snad přilákala, asi udiví, že tu nikde nenarazí na stopy vděčnosti tomuto poselství jejich velikosti a krásy.Další studia absolvoval na učitelském ústavu v Českých Budějovicích, kde na něho zapůsobil básník Franz Herold. Svojí učitelskou pouť započal v Dolním Rakousku, poté v Prachaticích a v Boru u České Lípy. Zde redigoval šumavský literární časopis Der Bömerwald. Johann Peter měl také výjimečný hudební talent. Hrál na flétnu, varhany a ovládal i několik smyčcových nástrojů. Jeho první literární dílo je sbírka básní Frühling, Wald und Liebe z roku 1881. Sbírka vyšla v Českých Budějovicích. První knihy s šumavskou tematikou vydal však roku 1886 ve Štýrském Hradci. Dílo se jmenovalo Charakter und Sittenbilder aus dem Böhmerwalde. V roce 1887 vydal v Lipsku knihu novel Buchengrün a po ní následovala další řada titulů v nichž zmapoval šumavský národopis. Johann Peter je rovněž autorem monografie města Prachatic s názvem Prachatitz im Böhmerwalde a spisu o hořických pašijových hrách Im Oberammergau des Böhmerwaldes. Peters byl velmi plodným autorem a ještě v roce 1929 vyšla v Českých Budějovicích jeho básnická sbírka Der sprossende Wald. Peterovým nejvýznamnějším dílem je patrně vzpomínková kniha Der Richterbub z roku 1914 a její dvě pokračování. Na sklonku života pobýval Johann Peter od roku 1930 ve Vimperku, kde pro něho dal postavit vilu nakladatel Steinbrener. Vila nesla název Abenfrieden. Zda také Johann Peter 14. února 1935 zemřel. Pohřben je na vimperském hřbitově. Dům jeho rodiny stál na samotě uprostřed louky a od jeho založení v něm sídlili rychtáři až k Peterovu otci. Oproti ostatním domům, které byly z hrubých klád, byl ten jejich uvnitř bíle omítnutý a zvenčí pobitý dřevem. Rychtáři sedávali v domě za psacím stolem a vlastnili i knihovnu. Celý dům byl vyzdoben obrazy, prosklenou sváteční skříní a hudebními nástroji, jako byl třeba klavír a různé smyčcové nástroje. Paní Hudba trůnila vladařsky v rodičovském domě“ a dokázala zaplašit mnohou hořkou hodinu, kdy „vyzáblá bída mávala doma svým kostnatým žezlem. „To vášnivé puzení k hudbě a zpěvu mi Bůh vložil do srdce a ono si žádalo stálé potravy.“ V Budějovicích získal později Peter pro svou hru na flétnu přízvisko „slavík ze Šumavy“ Žhoucí láska k domovu vyrostla na takové půdě; Peterovi vložila pak do úst vzrušený verš: „Přišel jsem tam ze Šumavy, kde rodná řeč zpěv umí co o pralese vypráví, jímž německý van šumí. To domovu chci věnovat, co s sebou žitím nesu, vracím, co jsem si z něj směl brát, rodnému svému lesu!“ Rodina se snažila o kultivované stolování s vidličkou a noži, což se v běžných šumavských rodinách nestávalo. Jako jedni z prvních měli o Vánocích rychtářovi doma ozdobený vánoční stromek. Stromek poprvé uviděl autorův dědeček během svých obchodních cest do Vídně. Obchodoval totiž se dřevem na hudební nástroje. Stavění vánočního stromu se mu zalíbilo, a tak tuto tradici zavedl u sebe na rychtě na Bučině. Ostatní děti se pak k rychtářům chodily dívat na neobyčejně krásný a zářící vánoční strom. Vzpomíná, jak starší bratři chodili do lesa pro malé stromky a přinesli každému dítěti jeden, aby se nikdo necítil ošizený. Slavnostní štědrovečerní večeře začínala společnou modlitbou, kdy otec ostatním předříkával. Poté zahrál Johannův bratr Franz na klavír píseň Tichá noc a otec pokropil svěcenou vodou celý dům. Kousek vánočky byl vhozen do studny, jeden do ohně a jeden do žlabu ve stáji. Nakonec se všichni posadili ke stolu a začala večeře. Nejprve se podávala káva s vánočkou a po ní lívance nebo štrúdl. Po večeři odcházeli nejstarší na půlnoční mši do kostelíka v Knížecích Pláních. Děti šly spát a usilovně se modlily, aby byl druhý den Ježíšek hodně štědrý. Když se dospělí vrátili z Knížecích Plání, začalo rozbalování a svíčky na stromečku se odrážely v radostných očích dětí. Po svítání se přišly podívat i ostatní děti na stromečky a dárky, které rychtářovic děti dostaly. Co stojí psáno v jeho dílech, vyjádřil jeden řečník při svém laudatio slovy: „Jak lid smýšlí a čím strádá, jak pláče i jak se směje, jak pracuje a jak se baví, jak hovoří i zpívá, jak sní a jak se modlí, jak bytuje i žije.“ – A z jeho prací samých jsem se i já snažil stesat tento autorův portrét; a musí se podobat originálu natolik, nakolik cituje správně. Mnohá zlatá slova jsou tam skryta. Jedno bych odtud rád vyloupl: „Být učitelem neznamená být tyranem, nýbrž otcem. – Být učitelem je pocit, který povznáší a zušlechťuje duši; zdá se mi dokonce, že není ušlechtilejšího a vážnějšího poslání, než být vychovatelem lidu! V zahradě lidství učinil Stvořitel učitele k tomu, aby sílil křehkou rostlinku, pěstoval odolné stromy, vzdorující bouřím, vedl výukou i vlastním příkladem, choval a šlechtil; a z každé této rostlinky bude jednou zahradníkovi života skládat účet odpovědí na otázku nejtěžší: Jak jsi spravoval statek tobě svěřený? Nemáš na svědomí nijaký zmařený lidský život?“ Stifter je básníkem a mistrem barev, Peter básníkem a mistrem tónů. A jak se mají k sobě malířství a hudba, tak je tomu i s dílem jich obou. Stifter miluje tichý poklid, líčí často lidi zbavené vášní, takové, jací by měli být a vzácně i jsou; Peter zobrazuje boj a život, děti lesa takové, jakými jsou opravdu, s jejich světlými stejně jako stinnými stránkami, se všemi jejich žádostmi a vášněmi. Bylo by marné, odstupňovávat šumavské pěvce podle velikosti. Trefně nazývá Zettl Stiftera horujícím slavíkem, Ranka důvěrně povídavým kosem a Petera radostně šveholící pěnkavou. Těší nás, že tento sbor pěvců ze Šumavy rok od roku roste a že se budeme moci brzy pyšnit znamenitým pěveckým cechem, jehož vábivé tóny dokáží na naši Šumavu přilákat vždy větší počet německých soukmenovců! Kéž by oblast pramenů Vltavy brala bohatý podíl na přílivu poutníků v jubilejním roce svého velikého syna, kéž by si celá Šumava dovedla uvědomit, co svému „pěnkavímu hlasu“ všechno dluží! Každý by si měl uvědomit, jak vysoko si cení a jak umějí prosazovat Češi původně německy píšícího, českým spisovatelem však se staršího šumavského autora Klostermanna, který přitom Peterových kvalit nedosahuje. Peterova užší domovina, Modrava při Roklanu, se dnes v českých prospektech honosí Klostermannovou chatou – poctu básníkovi z Bučiny byste tu hledali marně. Zdroj PETER Johann. Der Richterbub, ein Heimatbuch aus eigener Jugend, vyd. Herdersche Verlagsbuchhandlung. Freiburg im Breisgau, 1914. Buchwald, August 1901. autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích,