Zprávy z internetu
Zobrazení vybraného článku:
Pro řemeslo je charakteristický dokonalý rukodělný projev. Vlastní prací, podle svých možností, dovedností, plánů a záměrů, přetváří člověk okolní přírodu a prostředí, v němž žije. Svět našich předků značně závisel na přírodě a lidé se k ní chovali mnohem ohleduplněji, než dnes, kdy máme jiné nároky a zájmy, jiný životní styl. Ale stále obdivujeme dokonalost a funkčnost předmětů, vyrobených dřívějšími řemeslníky i dědictví v podobě mnoha památek. Nejen chlebem živ je člověk, řeknete si, když se podíváte na zmizelý svět řemesel a činností, které během staletí sloužily našim předkům k obživě. Jak šel čas, zachovaly se mnohé názvy povolání
ještě v běžné řeči, ale už často v úplně jiném významu, než tomu bylo kdysi. V minulosti nebylo selského stavení, před kterým by nestál povoz nebo žebřiňák. Koláři zabývající se jejich výrobou byli váženými řemeslníky. Koloděj, kolář, ale i nápravník – tak se v minulosti původně označoval řemeslník, který vyráběl kola na povozy. Dříve šlo o řemeslo značně rozšířené. Kolářství patří mezi řemesla s bohatou a velmi starou tradicí, která bezprostředně ovlivňovala život a hospodaření člověka. Kolář býval na vesnici nepostradatelným odborníkem a vždy těsně spolupracoval s kovářem. Kolář vyrobil dřevěné kolo, které kovář okoval. V 16. století se dokonce potvrzuje, že kovář je povinen koláři vůz okovat, ale že kovář s vozy nesmí obchodovat. Koláři se po staletí zabývali výrobou všech druhů vozů, kočárů, dopravních saní, koleček, kol, trakařů a dalšího hospodářského náčiní. Jejich doménou byla loukoťová kola, která si běžně ostatní řemeslníci nedokázali vyrobit. Již v 15. století je nalézáme téměř ve všech lidnatějších venkovských i městských sídlech. Největší rozkvět kolářského řemesla přineslo 17.- 19. století. Od 18. století koláři usazení na vesnicích rozšířili sortiment výrobků o zemědělské nářadí. Jednalo se především o kleče a hřídele k pluhům, topůrka, kosiska, vidle na hnůj či řepu… V 19. století se kolářská produkce opět omezuje, zejména kvůli továrenské výrobě kromě jiného kolářských produktů a mechanizaci zemědělství na opravu dřevařských výrobků. Po roce 1948 jsou koláři nuceni se rekvalifikovat, nejčastěji do jiných dřevozpracujících odvětví a řemeslo tak definitivně upadá. Dle knihy J. L. Hartyga z roku 1823 Umění lesní se kolářům doporučovalo dřevo dubové, jilmové, bukové, jasanové, javorové, březové a jehličné (nejčastěji smrk a jedle). To užívali v různých formách jako tenká kulatá dřeva, hrubé dřeva, špalky, fošny a podobně. Druhy i formy dřeva se v rámci jednoho výrobku různě kombinovali tak, aby bylo dosaženo požadovaných vlastností. Dříví vybíral mistr, nejdříve ale muselo schnout (4-5 let), než bylo zpracováno. Opracovávaní začínalo otesáváním sekyrami. Potom se dřevo pilami přiřezávalo do různých tvarů, následně se strouhalo pořízem nebo skoblemi. Kromě toho bylo zapotřebí vykonat mnoho dalších úprav (hoblování, vrtání, měření a podobně), k čemuž sloužilo velké množství specializovaného kolářského nářadí. Koláři někdy svoje produkty zdobili, především ornamentální řezbou dlátkem na tvrdém dřevě. Nejčastěji to byly abstraktní (vlnovka) motivy zkombinovány s motivy přírodními (listy a květy). Dřevěné kolo se užívalo relativně dlouho pro svou lehkost, pevnost a relativně nízkou cenu. Zdroj: Tajemství dřeva Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)