Zprávy z internetu

  Ať platil jakýkoliv kalendář, začátkem hospodářského roku bylo nepochybně jaro. Rytmus tradičního venkovského společenství souzněl s přírodními cykly, a když nastalo předjaří a probouzející se příroda dala o sobě vědět, přišla doba příprav na první polní práce a očekávání mláďat. Za konec zimy a předzvěst jara se považoval svátek svatého Matěje, vztahující se k počasí a úrodě na polích a zahradách. V lidových tradicích připadalo Matějovi významné místo. 24. února se věštil průběh žní, předpovídalo se počasí na celý rok a také se diskutovalo o úspěších sňatků či o smrti. Zejména hospodářské pranostiky si na Matěje vydobyly zvláštní postavení.

“Prosím, prosím svatého Matěje, nám ať ovoce hojně dopřeje, kamkoliv v zahradě hlas můj se rozleje,” tato populární povídačka vznikla na Nechanicku, ale rozšířila se i do dalších oblastí. Hospodář při těchto slovech třásl v předvečer Matějova svátku stromy a poté se všichni modlili za hojnou úrodu. Matěj měl zajistit dobrou sklizeň, a proto také na vsích děti tloukly vařečkou do ovocných stromů. V okolí Příchovic lidé, včetně dětí, chodili na Matěje na boso. Symbolika bosých nohou v sobě nesla jasné poselství – zima skomírá a příroda se probouzí k životu. To je ostatně úděl celého února, tento měsíc je sice bílý a pole sílí, ale již ze samotného vzniku názvu měsíce plyne, jak to s únorem doopravdy je – ledy na řekách pukají a následně se noří pod hladinu. Poslové jara, sněženky a krokusy, se také objevují v únoru a pochopitelně nejvíce kolem dne svatého Matěje. Zkrátka: “Na svatého Matěje lidské srdce okřeje, slunce pozře závěje, nad polem si skřivan zapěje.” V předvečer dne svatého Matěje se na vsích dodržoval ještě jeden zajímavý zvyk. Lidé nechali venku viset ručník a druhý den ráno z jeho stavu vyvozovali, jaký bude konec zimy. Pokud byl ručník jen mokrý, věřilo se, že přijde teplé a příjemné jaro. Pokud ovšem zmrzl, zima ještě měla s jarem svádět dlouhý boj. Čím více byl ručník promrzlý, tím chladnější jaro mělo být. Matěj byl ale populární i ve městech. Zejména v Praze měl a dodnes má zvláštní význam, protože právě v den jeho svátku se konala první jarní pouť. Poprvé je o pouti ke sv. Matěji zmínka z roku 1595, ale jistě se konala už dávno předtím. Vedla tam poutní cesta lemovaná dvanácti kapličkami, která začínala poblíž dnešní stanice metra Hradčanská. Postupně, jak docházelo k posunu od náboženského k zábavnímu významu a s rozrůstáním popularity poutě, se nejdůležitějším místem stal volný prostor u Vítězného náměstí, jakési shromaždiště, odkud se vycházelo „na trasu“. Tam se také sjížděli prodavači, překupníci, muzikanti, artisté, kočovníci…Tato tradice nezanikla ani v současnosti. Skutečný Matěj pravděpodobně patřil k 72 učedníkům Krista. Ve dvanáctce apoštolů nahradil zrádného Jidáše. Jeho místo mezi vyvolenými určil los. Stal se hlasatelem nového náboženství na Blízkém východě a v oblastech severní Afriky. O jeho životě se ale nic víc neví. Údajně byl sťat někdy kolem roku 63 a jeho ostatky leží v Trevíru v Německu. Okolnosti jeho smrti zůstaly nevyjasněné, ale i tak se symbol sekery stal Matějovým atributem. Je uctíván jako patron řezníků a tesařů. Dále je jeho postava symbolem štěstí, úrody a nositelem správných rozhodnutí, protože i sám Matěj uspěl při výběru dvanáctého apoštola právě díky losu.   Zdroj: Petr Kutka Jaro, Lidové tradice, Pranostiky, Přísloví Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto. archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)