Zprávy z internetu

  Pověst: Za dávných a dávných časů žil na Šumavě král Boubín. Na hoře stejného jména, nejvýše položené uprostřed Šumavy si nechal postavit město o pěti branách a vysokých věžích. Jeho matkou prý byla lesní víla a prabábou samotná Šumava. Byl králem přísným, ale spravedlivým a pro jeho dobré srdce jej poddaní měli rádi. Vládl nad lidmi i duchy, zvířaty i stromy, nad vodou i hory. Vládl moudře a chodili se k němu rozhodovat své pře i dalecí mocní ze světa lidí i přízraků. Ve Včelné choval včely, v Radhosticích vítal hosty, v Hošticích je hostil, na Libíně měl bájnou

zahradu, v Drslavicích se konaly popravy, v Žárovné měl pece, v Mlynařovicích mlýny. Zamiloval se do dívky ze světa duchů, ona nemohla na svět živých a tak král Boubín odešel za ní na druhou stranu. Po jeho odchodu se město propadlo do útrob hory, která na jeho památku nese jeho jméno. V tom městě prý přebývá vojsko krále Boubína, které čeká na jeho povel a vyrazí bránit naši zemi. Nejprve však musí Vltava obtéci Boubín z levé strany a vyvalit velký kámen, který zahrazuje vchod do toho podzemního města. Král Boubín stále bdí nad Šumavou a jejími obyvateli, ochraňuje slabé, trestá zpupné, pomáhá potřebným, mstí se zlým, podporuje chudé a pouští žilou bohatým.                                                                        ♣   ♣   ♣   Ve Vicemile žili kdysi dva bratři. Rodiče měli malé hospodářství a otec ještě přes zimu chodíval do lesa svážet dříví. Starší syn neustále polehával a naříkal, jak jej všechno bolí a tak zůstával doma. Mladší věděl, že jej domácnost neuživí a tak se vyučil ve Vimperku ševcem a také pomáhal doma otci v hospodářství i v lese. Když rodiče zemřeli, musel se mladší ohánět za dva, protože starší bratr byl příliš unaven a nemocen. Co mladší vypěstoval na poli, to se starší rozhodl ve městě prodat. Jenže utržené peníze nedal mladšímu celé, ale jen třetinu a tu druhou schoval u žida pro sebe. Když mladší v zimě svezl dřevo, starší jej opět prodal a peníze zase rozdělil na tři hromádky. A tak mladší hubl a chudl a starší tloustl a bohatl. Přišel čas a bratři se oženili. Mladší si vzal hezkou a pracovitou, ale chudou dceru košíkáře z Trhonína a ten starší, tlustou a zlou dceru statkáře a hospodského. A protože žena staršího bratra byla strašně lakomá, a nechtělo se jí nechat hospodářství švagrovi, trvala na vyplacení z hospodářství a dědického podílu. Poručila muži, že ho musí mladší bratr vyplatit do roka a do dne. Zavolali soudce z Vimperku, slíbili mu tučnou odměnu, a ten stanovil cenu majetku hodně vysoko. Švec šel za bratrem s prosíkem. „Bratře, nemohu tě vyplatit z chalupy, tolik peněz u sebe nemám, leda bych ti je splácel z toho, co se urodí a co vydělám ševcovinou a v zimě v lese.“ „Dobrá tedy. Abys viděl, že jsi můj bratr a že tě mám rád. Počkám tedy, až mně můj díl splatíš. Zavolám soudce a sepíšeme smlouvu.“ Opět dostal soudce tučnou odměnu a sepsal smlouvu. V ní stálo, že kromě dědického podílu, a to je polovina výnosu hospodářství, bude dostávat polovinu poloviny ševcovy po dobu deseti let, anebo za cenu třetiny majetku jej švec bratru odprodá se vším co k chalupě, poli a lesu náleží bez dalšího nároku na tento majetek jednou pro vždy. První rok se švec se ženou přes den lopotili na poli, přes noc švec spravoval a šil boty. Ze všeho co utržil, dával dvě třetiny bratrovi a třetinu si ponechal. Žilo se bídně, ale švec ani jeho žena si nestěžovali. Dokonce i dvě krásné děti si pořídili. Žily spolu chudě, ale šťastně. Zatímco u bohatého bratra v hospodě sídlila závist a nepohoda. Hospodská proháněla děvečky a čeledíny, hospodský pouštěl hrůzu. Každý den se spolu zavírali v sednici a počítali vydělané penízky. Děti neměli. Snad nechtěli, snad nemohli, snad to byl trest za jejich lakotu. Co sami neměli, záviděli druhým a tak záviděli i štěstí a děti chudému ševci. Bohatý hospodský přišel na nápad, jak připravit svého bratra o les. Pozval jej na nedělní oběd i s rodinou. Oběd byl velmi prostý. Nemastný oukrop a brambory na loupačku. I tak ale švec s dětmi děkovali za pozvání. Boháč si počal stěžovat na bídu a špatně jdoucí obchody. Velkou konkurenci a chudobu pocestných, kteří nedají ubohému hospodskému příležitost vydělat. „To ty se máš bratře lépe. Lidi budou neustále boty potřebovat. Ty máš živnost jistou, ale já. Podívej, ani maso si v neděli nemohu dopřát. Všechny peníze, které vydělám, musím dát zpět do hospody a obchodu, aby mohl vůbec přežít. Mám na tebe prosbu. Doufám, že mi jako bratr vyhovíš. Prodej mi tvou polovic lesa. Mám kupce, který tady v okolí chce těžit dřevo a hledá pěkný les. Napadlo mne, že si tak přivydělám, ale on nechce kupovat po částech, ale pěkně v celku najednou. Proto tě chci poprosit o tvoji polovinu, abys mi ji odprodal. Dám ti o desetinu více, než bude odhad soudce.“ Tak dlouho do bratra hučel a oháněl se příbuzenskou láskou, až švec povolil. Na druhý den přivezl hospodský z Vimperku podplaceného soudce a ten odhadl les na pár stříbrných. Hospodský je chtěl dát bratru, ale jeho žena počala soptit. „No chceš nás snad přivézt na mizinu. Přece mu nedáš tolik peněz. Řekni, že nemáš a že je budeš mít až za týden, až prodáš ten les.“ Jak řekla, tak se stalo. Švec nedostal nic. Ani teď ani za týden ani později. Když se pak domáhal narovnání dluhu, odpustil mu bohatý bratr část splátky za vyplacení svého podílu. Hospodské se ale zdálo, že má švec stále mnoho majetku. Obzvlášť pole a louka jí nedávaly pokoje a klidu. „Co má mít švec pole a louku? Když je švec, tak ať se živí ševcovinou. Pokud se jí tak neuživí, tak je špatný švec. Jdi a řekni to váženému bratru, že potřebuješ jeho pole!“ Hospodský tedy šel za bratrem. „Bratře, prosím tě jako bratra o pomoc. Mysli na památku našich rodičů a nenech mne v bídě. Potřebuji koupit tvoji polovinu pole a louky.“ „No dobře bratře, ale kde já budu pěstovat obilí a brambory? Kde budu pásti krávu a kozy, když ti svoji polovičku prodám?“ „Nestarej se bratře, však my se nějak dohodneme. Budu to dávat ze svého, udělám ti dobrou cenu. Musíme si pomáhat, jsme přece bratři.“ Bohatý bratr tak dlouho přemlouval chudého, tak dlouho se uháněl příbuzenstvím a památkou rodičů, až švec svolil a svoji polovinu polí bratru prodal podle odhadu soudce z Vimperku za pár stříbrných. Hospodská nechtěla o zaplacení ševci ani slyšet. „Přece nás nepřivedeš na mizinu! Přece mu nedáš tolik peněz? Jdi a řekni, že tolik u sebe nemáš, že dáš příště, až vyděláš!“ Jak nakázala, tak se i stalo. Švec nedostal nic, ani teď, ani potom, ani později. Když se domáhal narovnání dluhu, odpustil mu bratr další díl splátky. To už Ševcovi zbyla jen ta chalupa. Neměl již na čem hospodařit ani pást krávu. Zůstala mu jen jedna kozička, kterou pásal po okolí na obecním. Hospodská však byla jako na trní, protože i přes tu bídu se od ševce rozléhal šťastný smích a veselý křik dětí. Chtěla po muži, aby sebral ševcovi i chalupu. „A kam půjde bydlet?“ ptal se hospodský své ženy. „Ať jde do města. Je to přeci švec. Tam má daleko větší množství příležitosti než tady na vsi, kde chodí lidi nejraději bosi. Jestli se neuživí, tak je špatným ševcem. Jdi a vyřiď mu to.“ A opět se stalo, co nakázala hospodská. Hospodský přivezl soudce z Vimperku a šel rovnou k bratrovi, a že prý mu bratr dluží za dědické vyrovnání něco peněz zaplatit. Švec se bránil. Prý mu hospodský splátky za pole a lesy odpustil a za chalupu platí poctivě. „O tom není v mých lejstrech záznam. Tady je psána částka, kterou máte platit a vy ji neplatíte. Tím vzniká vašemu bratru nárok na zástavu vašeho majetku. A jestli částku do třetího úplňku nevyrovnáte, budu muset váš dům zabavit podle smlouvy, i se vším co k domu náleží a patří, jednou pro vždy.“ „Jak mohu platit za lesy a pole které nemám. To není přece možné?“ „To již není moje věc. Za vaše ledabylé hospodaření já nemohu. Tady v té smlouvě je psáno takhle. A jak je psáno a řádně zaknihováno, je také dáno mocí úřední. Nezapomeňte vyrovnat splátku do tří měsíců.“ Švec nevěděl, co má dělat. Chodil sem a tam, nejedl a nespal. Byl nešťastný. Jeho žena se na to již nemohla dívat a tak se vydala za bábou žijící v lesích u Sv. Máří Magdaleny pro radu. „To je těžká věc, má milá. Proti lakotě a závisti není obrany. Já a mé bylinky dokážeme vyléčit jakékoliv neduhy tělesné, ale na duši jsme krátké,“ pravila ta bába, o které se říkalo, že je čarodějnice. „Ale kde se dovolá nuzák spravedlnosti? Musí existovat někdo, kdo se chudáka zastane.“ „Hmm. Staré pověsti vypráví o králi Boubínovi, který potřebným pomáhal a nekalotu trestal. Snad jedině ten by se mohl chudáka zastat. Ale tvůj muž by musel nahoru, do pralesa, na sám vrcholek a tam přečkat přes noc a neustále žádat krále o pomoc. Musí mu vše vypovědět a ze všeho se vyznat. Musí před ním stát s čistou duší, jinak se mu zle povede a také se nemusí vrátit.“ Ševcová vše řekla doma muži, ale ten se bál. Jít sám až na horu do pralesa, do míst temných a tajemných plných divé zvěře a divoženek a jiných přízraků. „Nějak bylo, nějak bude. Za měsíc se ochladí a lidé si budou chtít nechat spravit boty, třeba vyděláme a dluhy vyrovnáme.“ Ale švec vydělal přesně tolik jak obvykle. To znamená jen tolik, aby neumřel on a jeho rodina hlady. A už se blížil třetí úplněk. Venku se ochladilo a přišel první mráz. „Ty, muži. Dluh nevyrovnáme a na zimu přijdeme o střechu nad hlavou. Na víc co nevidět bude padat sníh a ke králi Boubínovi se již nikdo nedostane. Pokud od něj chceš pomoc, musíš jít hned!“ „Ke králi Boubínovi? Babské tlachy a povídačky před spaním pro děti. Kdo ho kdy viděl. Raději zkusím zajít do města a prodat nějaké boty.“ Švec se bál čím dál víc, protože dny byli kratší a kratší a noci delší a delší. Jednoho večera, kdy splacení dluhu bylo na spadnutí, se ševcová rozhodla a vyrazila na horu sama. Po obědě si svázala krajíc chleba do uzlíčku, přidala jedno jablko, vzala teplý šál, nikomu nic neřekla a šla. Švec sedí doma nad verpánkem, děti běhají po venku. Až do večera si ničeho nevšiml. Když se setmělo, vpadly děti do domu a že prý mají hlad. Nevrlý švec, že ho vytrhují z práce, je poslal za matkou, ale děti že máma doma není. Švec si pomyslel, že je snad někde u sousedů a že se zvoněním přijde. Ale ono klekání a žena nikde. Švec se rozzlobil a chystal se ženu přetáhnout potěhem, až se vrátí domů, ale ona noc a žena nikde. Oběhl všechny sousedy, jestli jí někdo neviděl, ale nikde nepořídil. Až domkář, co bydlel na kraji vsi, pověděl, že ji spatřil po poledni, jak míří k Buku. Tam zjistil, že šla dál na Boubín. V tu mu došlo, že se sama rozhodla jít na horu ke králi Boubínovi. Co naplat musel za ní. Sehnal ještě dva chlapy, co byli ochotní jít s ním. Půjčil si ještě teplý kabát a provaz a vyrazil plný obav o svoji ženu do hor. Ta mezi tím dostoupila pod samý vrchol a tu se před ní objevila stará medvědice. „Kam jdeš, lidská ženo?“ spustila na ní lidským hlasem. Ševcová se již při jejím objevení pořádně ulekla, ale když i medvědice promluvila, byla strachy bez sebe. „Povídám, kam jdeš? Nedostanu-li odpověď ani po třetí, sežeru tě.“ Ze ševcové by nevyrazil ani hlásku. Stála jak sloup a jen se třásla. „Neslyšelas, ženo. Ptám se tě naposledy. Kam jdeš?“ Ševcová si dodala odvahy a třeslavým zajíkajícím se hlasem koktavě ze sebe dostala. „Buď pozdravena, matko medvědice. Nech mne prosím projít. Jdu ke králi Boubínovi žádat o pomoc. Ne pro mne, ale kvůli mým dětem. Lakotný švagr a jeho žena nás chtějí připravit o střechu nad hlavou. Kam se pak podějeme se svýma dětmi?“ „Pokud jdeš opravdu ke králi Boubínovi, nechám tě projít. Jsem také matkou a vím co je strach o vlastní mláďata. Potkáš-li ještě někoho cestou na vrchol, vyřiď mu mé pozdravení a ukaž mu tyto tři chlupy.“ Matka medvědice si vytrhla tři chlupy a podala je ševcové. Ta poděkovala a na rozklepaných kolenou pokračovala dál na vrcholek. Už na něj skoro dohlédla, když jí cestu zastoupila velká kočka. Byla to rysí máma a hned na ševcovou uhodila. „Kam jdeš, lidská ženo? Co tu pohledáváš?“ Ševcová poučena ze setkání s medvědicí se už tolik nebála, i když kolena se jí stejně třásla. „Buď pozdravena, matko rysice. Přináším pozdravy od matky medvědice. Tady jsou její tři chlupy. Jdu prosit o pomoc ke králi Boubínovi. Závistivý švagr a švagrová nás připravili o pole i les a teď nás chtějí připravit i o střechu nad hlavou. Kam pak uložím své dvě děti?“ „Je-li tomu tak, jdi klidně dál. Jsem také matkou a vím co je strach o mláďata. Potkáš-li někoho, vyřiď mu mé pozdravení a ukaž mu tyto tři chlupy.“ Domluvila a vytrhla si tři chlupy ze svého kožichu. Ševcová poděkovala a rozloučila se. Došla na sám vrcholek, kde poklekla a počala svoji modlitbu a vzývání krále Boubína. „Vyslyš mne, ó pane. Vyslyš mne, králi Boubíne. Potřebuji tvojí pomoc. Dám všechno, oč si řekneš, jen zachraň mne a moji rodinu. Nedopusť, abychom přišli o střechu nad hlavou. Potrestej závist a zlobu. Nedopusť, aby zvítězila nad láskou a pravdou. Prosím, ó, pane.“ Kolem se rozprostřela černočerná temnota. Ani odlesk hvězd ani svit měsíce k ní nedolehl. Ševcová se soustředila jen na vzývání krále Boubína a zakázala si všímat kolem se hromadících podivných stínů. V tu jakoby z útrob hory zazněly fanfáry a zaklapala kopyta koní. Před ševcovou se zjevil osvětlený trůn a k němu řadou podivných dvořanů kráčel statný člověk v dlouhém plášti a korunou na hlavě. Když usedl, fanfáry zazněly znova a před ševcovou přistoupil podivný muž s dlouhými bílými vlasy a vousy v červeném plášti. „Čeho si žádáš od našeho krále, ženo ševcova.“ Ta klepajíce se strachy odpověděla. „Chci mocného krále pozdravit a sklonit se před jeho moudrostí. Rovněž mu nesu pozdravení od matky medvědice a matky rysice, jejichž chlupy mám tady v dlani. Při té příležitosti chci krále požádat o pomoc.“ „O pomoc? Ubohá ženo. Ty chceš žádat o pomoc našeho krále? Co mu chceš nabídnout protislužbou?“ „Nemám nic, co bych mu mohla dát výměnou. Snad jen vděčnost mojí, mého muže a mých dětí. Neprosím za sebe, ale za ně. Kromě lásky ke svému muži a svým dětí je to všechno co mám a co mohu dát.“ „Všechno povídáš? Nu dobrá, ale já pravím, že je to málo. I ta nebohá zvěř dokáže obětovat sama sebe, když se jedná o její potomstvo. A co ty? Dokážeš se vzdát sama sebe, abys dopřála život svým dětem?“ Ševcová nevěděla co říci. Nebyla připravená na takovéhle překvapení. Byla pomalu strachy bez sebe. Všechny oči se na ní upíraly. Všichni čekali, co řekne. Král vstal a šel k ní. „Nu, ženo. Jde ti o vlastní prospěch, nebo o prospěch svých blízkých? Byla tvá slova myšlena upřímně nebo jsi lhala, když jsi sliboval, že dáš všechno, oč si řeknu.?“ Ševcová poděšeně couvla o krok zpět a rozklepala se jí brada. „Neboj se, ženo. Nechci tvůj život, ale hledám někoho do služby.“ „Do služby? To bych mohla přijmout.“ „Rozmysli si to dobře. U mne je služba dlouhá, dvacet let uběhne zde na zemi, než se budeš moci vrátit domů. Nyní odpověz. Dokážeš se vzdát dvaceti let svého života?“ Ševcová, když už znala cenu, jakou zaplatí, se odhodlala a hrdě vykročila vpřed. „Ó, králi. Tvá podmínka není tak hrozná. Věř mi, že raději ztratím dvacet let života, než abych viděla jen jediný rok, jak se mé děti trápí hlady, zimou a nedostatkem. Ano, souhlasím s podmínkami. Za tvoji pomoc jsem ochotna ti sloužit.“ „Rychle a bezelstně hovoříš. Věřím ti, ale mnoho se neukvapuj. Ještě jsi ani neřekla, co potřebuješ a jak ti mám pomoci. Prosím, přednes svoji věc a dopodrobna vše vysvětli.“ Ševcová tedy dopodrobna vypověděla celý příběh jejího manžela i bratra. Vyprávěla o soudci z Vimperku i o bábě od Sv. Máří Magdalény. Vyprávěla o sobě, své lásce k dětem a manželovi a jak se proto odhodlala jít sama prosit ke králi Boubínovi, aby zachránila střechu nad hlavou. Když skončila, král opět vstal a pravil. „Slyšeli jste, mí rádcové, příběh jedné ženy, která se potkala s bezprávím, lakotou a podvody. Nemyslí na sebe a chce pomoci jen své rodině. Nehovoří ani o pomstě ani o potrestání svého nehodného švagra a jeho ženy. Co na to odpovíte, mí rádci?“ Dvořanstvem to zašumělo. Z jejich řad opět vystoupil ten dlouhovlasí. „Králi, slyš naše mínění. Ta žena je v právu a zasluhuje pomoci. Tak z ní naše mínění.“ Král se usmál a pokynul ženě, aby přišla k němu blíže. „Slyšela jsi, ženo? Pomohu ti. Jsi poctivá a nemyslíš jen na sebe. Nyní jdi klidně domů a ničeho se nestrachuj. Odpouštím ti tu službu, tvá vděčnost a vděčnost tvých blízkých mi bude stačit. Věřím ti, že na mne nezapomeneš. Jdi, jdi již, ženo. Již svítá.“ Při posledních slovech začaly troubit fanfáry a všechno počalo mizet. Ševcová rychle počala děkovat a klanět se. S prvním paprskem slunce vše zmizelo. Ševcová zůstala stát na vrcholku sama. Dlouho se nerozmýšlela a vydala se k domovu. Na polovic cesty zaslechla z hloubi lesa volání. To švec se svými druhy volal její jméno. S radostí se rozeběhla za hlasem. Když je potkala, všechno jim vypověděla a aby jí manžel věřil, ukázala mu ty chlupy. Jaké však bylo její překvapení, když ty chlupy se proměnily, každý na zlatý dukát. Švec radostí zavýskl a za podanou pomocnou ruku, věnoval jeden dukát každému z chlapů, co šel s ním. Ti byli radostí bez sebe a honem je zvali k sobě domů, aby pojedli něčeho teplého a zahřáli se. Sotva přišli domů, přijel posel z vimperského zámku, že prý se pan správce dává poroučet a chce prý opravit a nově podrazit boty všech sloužících na zámku. Slyšel prý, že švec je šikovný a kvalitou a cenou nemá v okolí konkurenci. Bude-li spokojen, bude mít pro ševce práci i nadále a zatím prý posílá zálohu deset stříbrných. Švec během měsíce vyrovnal dluhy a vyplatil bratra z chalupy a tu pak prodal. Najal ve Vimperku dům a zařídil pořádnou ševcovskou dílnu. Přijal tovaryše a dva učedníky. Protože nebyl líný a pan správce byl spokojen, živnost mu jen kvetla a stal se za pár let váženým občanem města. V rodině ševce nikdy nezapomněli na krále Boubína a pomoc, jež se jím od něho dostala. Naproti tomu ševcova bratra bohatého hostinského a jeho lakotnou ženu užírala závist nad nenadálým štěstím, jež potkalo jejich příbuzné. Počali se pídit, jak došli ti chudáci k takovému bohatství. Slepá závist je dohnala až k bábě u Sv. Máří Magdalény. Ta jim řekla, co poradila ševcově ženě. Hostinská hned, že musí taky ke králi Boubínovi a protože se bála jít sama, musel muž s ní. Když došli na úpatí hory, potkala je matka medvědice. Nebyli příliš zdvořilí a medvědice je pořádně prohnala. Taktéž dopadli i s rysí ženou. Nakonec se přeci jen dostali až na vrcholek a tam hostinská počala svoji modlitbu. „Králi Boubíne, slyšíš. Pomoz nám. My jsme ti největší chudáci v okolí. Všichni nás šidí a okrádají. Čeledíni jsou líní a děvečky neposlušné. Náš švagr nás obelhal a nedal mému muži spravedlivý díl svého výnosu ze společného majetku. Sjednej tedy nápravu. Slyšíš., Domáhám se u tebe spravedlivosti.“ Ozvaly se fanfáry, objevil se osvětlený trůn a zástup dvořanů, jejichž středem se ubíral král. Před hospodskou a jejím manželem se objevil bělovlasý a bělovousý stařec v červeném hávu. „Čeho si žádáte od našeho krále, hostinští. Co máte na srdci?“ „Jen pár dukátů co nám po právu náleží. Chceme spravedlnost.“ „Vy požadujete spravedlnost? A čím za ní chcete zaplatit? Co nabídnete protislužbou našemu králi?“ Hostinská si hned nevěděla rady a tak se jala radit se svým mužem. „Slyšíš, muži? Co asi může chtít takový král, který má všechno a duch, který nic nepotřebuje?“ „Dukáty?“ zašeptal hospodský. „Blázníš? Těch bude mít dost, když je rozdává takovým jako je tvůj bratr. Čím asi mohl zaplatit on?“ „No, tenkrát nic neměl. Takže to nebude zase nic moc strašného. Nabídni mu, oč požádá.“ Hospodská se otočila na bělovousého. „Hej, Ty. Dáme králi, oč požádá.“ Po těchto slovech král vstal a šel k hospodským. „Slibuješ, že mi dáte, oč požádám? Neslibuješ zrovna málo. Ale co když požádám o váš život. Jsi připravena jej obětovat, abys dosáhla svého?“ „No. Račte odpustit, králi, ale k čemu mi bude splnění mého přání, když už nebudu na světě, abych si těch přání užila?“ „Pravdu pravíš. Myslíš jen na sebe a svůj prospěch. Já ti v tom případě nemohu věřit, protože slibuješ a sliby plníš jen tak abys z toho měla prospěch a naplnila svůj měšec. Svého příbuzného ševce jste podvodem připravili o jeho spravedlivý díl na dědictví, chtěli jste všechen jeho majetek, záviděli mu štěstí a pracovitost a sami pak v touze po větším majetku přišly prosit mně o spravedlnost?“ Král se otočil ke svým dvořanům. „Slyšeli jste, mí rádcové. Slyšeli jste dobře, oč tu běží. Poraďte se nyní a sdělte mi svůj úsudek.“ Mezi dvořany to zašumělo. Vystoupil ten bělovlasý a pravil králi. „Ó králi, slyšeli jsme dost. Je nám známa jejich vina. Prohřešili se lakotou a chamtivostí. Neuctivým jednáním se svou čeledí podvodným jednáním na svém příbuzném a lživým jednáním k tobě, náš králi. Soudíme, že je třeba potrestat tuto zpupnou pýchu. Tak zní náš soud. Králi.“ „Dobrá, tedy. Slyšeli jste rozhodnutí. Buďte tedy odměněni podle vašich zásluh. Budete mít bohatství nadbytek, ale splníte, oč vás požádám.“ Hostinská měla zprvu strach. Ale když slyšela králova slova, strčila do muže a houkla na něj. „Slyšíš. Budeme boháči. Poděkuj přece.“ A spolu pak řekli. „Děkujeme králi za tvojí spravedlnost a splnění naší prosby. Tvoje přání určitě splníme.“ A s úsměvem v příjemné očekávání a vidinou kopy peněz se oba dva mírně uklonili, ale jen tak, aby se neřeklo. „Dobrá tedy. Budete po sto let strážit mojí pokladnici. Budete snídat stříbro, obědvat dukáty a večeřet démanty. Každou noc po sto let budete počítat mé peníze. Tak je moje vůle.“ Na sto let měla hospodská a její muž zlata až po krk. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam. Zmizeli ze světa a zůstal po nich na zemi pěkný majetek. Statek i hospoda. Protože neměli dědiců, připadl tento nakonec ševcovi a jeho rodině. Jeden syn se stal hospodským a dcera dostala věnem statek. Určitě už nejsou mezi živými, oni ani jejich děti, ale král Boubín? Ten pořád dohlíží, aby se na Šumavě neděly nepravosti, a pomůže každému, kdo o to požádá. Jan Ziny VÁVRA