Zprávy z internetu

  Jarní procházka Šumavou! Čerstvá zeleň odívá mladé i staré stromoví a tichem lesa se rozléhá milostné vábení žežulčino. Jak jen daleko sahá zrak, vlnící se moře lesnatých vrchů, ve všech barevných stupnicích zeleně. Pomalu přicházíme k Arnoštce… První chalupa zde byla podle záznamů postavena roku 1696 (Mathias Kerschbaum ze Solné Lhoty), osada dostala v roce 1706 jméno Ernstberg. Žlutý kov, který ovlivnil lidstvo, jako žádný jiný dar z podzemní říše. Při jeho hledání lidé propadali jakémusi zvláštnímu druhu horečky. Snad každý potok pramenící na Šumavě je zlatonosný. Po rýžování zlata zůstaly na březích potoků a řek zachovány sejpy –

navršené hromady štěrku, pozůstatky středověkého rýžování zlata. Největším z nich je rýžoviště na horním toku Arnoštského potoka, kde plocha se rýžovnickými sejpy zabírá celou šíři potoka v délce asi 200 m, přičemž dále k severu byly pozůstatky pravděpodobně zahlazeny rekultivacemi. Podél rýžoviště přímo prochází zachovaná část Zlaté stezky, na jejíchž zastaveních o rýžovišti není ani zmínka. Z Arnoštského potoka se v roce 2000 podařilo vyrýžovat lupínek o velikosti 9 mm, ale i drátky 3–5 mm dlouhé. Rýžování zlata bylo a je nejjednodušší způsob, jak získat zlato. Stačil k tomu dřevěný rýžovnický žlab nebo rýžovací miska. V centru osady se dochoval přes dvě stě let starý Greger Hof ze zvoničkou; část osady i při hlavní cestě. Obec ležela přímo u Zlaté stezky, vznikla však až ke sklonku její existence na počátku 18. století a zachovalo se v Arnoštce pouze několik stavení. Ernstberg má jméno podle kněžny Arnoštky z Eggenberka (Ernestine von Eggenberg), jež byla chotí Jana Christiana, knížete z Eggenberka; ten odkázal vimperské panství své choti r. 1710. Poslední eggenberskou majitelkou byla kněžna Marie Arnoštka, ta nakonec v roce 1719 svěřila veškerý rodový majetek do rukou svého synovce Adama Františka ze Schwarzenberku. Tento bohatě rozvětvený rod se tak stává na dlouhou dobu panstvem nad velkou částí jižních Čech. Jméno Ernstberg má v prvním členu Ernst- m. Ernestinen-, poněvadž měli jeho tvůrcové asi snahu, aby mělo jméno nové vsi ráz docela německý. Druhý člen -berg „hora“ naznačuje vysokou polohu vsi. Nejsevernějším zachovaným komplexem vimperské části Zlaté stezky na území ČR je Kubohuťský systém. Nalézá se na západní straně Boubína mezi osadami Arnoštka a Kubova Huť. Jeho koleje začaly vznikat během 13. a 14. století. Celková délka systému činí cca. 1.5 km. Jižnější část systému nemá díky impozantní šíři své koleje obdobu v dosud prozkoumaných částech Zlaté stezky na českém území. Při průzkumech kubohuťského systému bylo učiněno několik nálezů, zejména podkov, ale také hrot kopí či třmen. Část Kubohuťského systému byla v minulosti značně poškozena bezohlednou těžbou dřeva. Menší z nich začíná u Arnoštského potoka, pokračuje do prudšího svahu a má hlubší a užší koleje. Dlouhá je téměř 250 metrů. V blízkosti tohoto úseku se zachovalo několik „sejpů“, pozůstatků středověkého rýžování zlata. Druhá, hlavní část, ke které dospějeme po dnešní lesní cestě, zvolna stoupá po zalesněném svahu Boubína v celkové délce cca 900 metrů až k lesní silničce u Kubovy Hutě, kde zaniká. Ústřední úvozová cesta je jedním z nejmohutnějších pozůstatků v celém systému Zlaté stezky. Většinou je 6-8 metrů široká a ve spodní části až 2 metry hluboká. Provázena je souběžnými a vzájemně se křížícími kolejemi menších rozměrů. Zbytky starých obchodních cest jsou v naprosté většině dochovány v lesích po celé Šumavě… Zářící slunko stojí na modrojasné jarní obloze a hřeje. Jen ve stínu hustě stojících kmenů je dosud chladno a pokračuji k Táflově huti…   Zdroj: Fritz Pimmer Böhmwind Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora