Zprávy z internetu

  Čtenářům románů a povídek Karla Klostermanna (1848 až 1923) nemohlo uniknout, že spisovatel věnoval nemálo místa popisu zdravotních problémů obyvatel Šumavy a Pošumaví. Nejde ovšem o ledajaký popis, ale o vpravdě umělecké slovesné ztvárnění namnoze věrných klinických obrazů různých nemocí a úrazů, vylíčených krásnou češtinou. Karel Klostermann vyrostl v rodině venkovského praktického lékaře a sám také absolvoval deset semestrů na vídeňské lékařské fakultě. Studium sice nedokončil, avšak přátelil se s lékaři, korespondoval s chirurgem profesorem Albertem, ale především pobýval na Šumavě mezi lidmi, o jejichž vyprávění a zdravotní problémy se živě zajímal; studovat jeho postřehy tedy stojí za to.

Lidé od nás ze Šumavy byli většinou štíhlí, ba tencí jak drát a taky tak odolní, neznali choulostivost a něco už dokázali jaksepatří přestát; byli z tuhého. Poranění a lehčí ochuravění je nedokázala vyvést z rovnováhy a ponechávala je lhostejnými. K lékaři se uchylovali o radu až opravdu v té nejvyšší nouzi. Když jim pak doktor už pomoci nedokázal, ztratil u nich i tu poslední špetku respektu ke svému umění. ..Sedmadevadesátiletý dědoušek na výminku u vnučky na Hrádkách u Srní vyprávěl, že mu umřela žena před jednašedesáti lety na úplavici, „jak panovala ta nákaza“ (O srdci člověka). Paní revírníková Malá z Podroklaní vypráví, jak před lety, „bylo to v srpnu ( ) přišla úplavice“ a zahubila jí čtyři děti ve věku pěti až třinácti let (Ze světa lesních samot). O jistém chudákovi, živícím se sběrem a prodejem larev mravenců, spisovatel vypráví: “ když tenkrát ( ) zotavoval se po úrazu, navštívil jeho rodinu zlý host, úplavice, která v našich horách nejvíc řádí uprostřed léta. Postihla ženu a obě děti, on sám jim pro lékaře běžet nemohl, a než se k tomu odhodlali sousedé, bylo pozdě. Byl po velké ztrátě krve a vysokých horečkách tak zesláblý, že je nevyprovodil ani na poslední cestě“ (Črty ze Šumavy). Nemoc byla známá už od Hippokrata. První klinickou práci o ní u nás napsal protomedik Království českého Ignác Nádherný v roce 1827. Choleru nazývá spisovatel „zlým hostem“. V roce 1851 postihla Sušici a okolí. Otec-lékař byl pracovně přetížen a měl obavu o rodinu, kterou proto poslal na čas do Horních Rakous k matčině matce (Vzpomínky na Šumavu). O této epidemii mluví také „sušický Demosthenes“: „Řeka tenkrát vyhazovala bílou špínu ( ) viděli jste už bílou špínu plovat v řece?“ (Spravedlnost lidská). V povídce je popsána zlá pověra, o níž bude ještě řeč. A opět ovšem nevíme, šlo-li o asijskou choleru, tzv. domácí choleru, nebo jiné akutní infekční onemocnění. Nechybějí ani příběhy lidí s dalšími infekcemi. Dvanáctiletému Matýskovi byly odňaty obě nohy nad kotník, protože mu bosé nohy ozábly během jedné mrazivé zimní noci „dočerna, až do těch kostí ( ) snětí jsouce uchváceny, v pravém slova smyslu uhnily“. Tři roky trvalo, než se rány zacelily (Schovanec). Tulák Vojta Kudrna byl v zimě „stižen zánětem v pravém koleně“, jako tulák bez domova trpěl žízní, kterou hasil sněhem, končetina se mu během několika týdnů zkrátila o centimetr, byl vyhublý na kost a kůži, takže nebyl odveden na vojnu (Šupák). O malárii čteme: „Když se podařilo vysušit úplně močály ( ) přestaly také zimnice ( ) v Čechách byly končiny infikované malárií ( ) v okolí Hluboké ( ) u Třeboně, v Nýřanech u Plzně, kde se vyskytovaly střídavé zimnice ještě počátkem let sedmdesátých ( ) Počínaje druhou polovicí měsíce srpna až do listopadu bylo na Štěkni stále několik osob stižených malariovou zimnicí ( ) děd nepřestával prorokovat, že budu najisto jí zachvácen ( ) bál se jí úžasně, po celý rok se nesměla otevříti okna “ (Vzpomínky na Šumavu). Nejčastější formou malárie mírného pásma bývala malaria tertiana. Následující citace je mistrným popisem syfilitické meningitidy : “ Jahoda churaví. Byla to zvláštní, příšerná choroba. Hlava jasná, ruce i ramena při síle, a nohy jako by pozbývaly citu; nemocný nevěděl, kdy dostupuje noha na zem, chůze jeho stávala se nejistou, a tato nejistota vzrostla tou měrou, že vůbec se bál dostupovat ( ) loudavě přibývalo neduhu, ale než rok se setkal s rokem, nohy vypověděly mu službu. A nyní počalo chřadnout ostatní tělo, sil mu ubývalo a strašlivé bolesti na něho doléhaly. Nemocný se svíjel, řval, zuřil, pronášel řeči tak hrozné, že vše od něho utíkalo ( ) než dosud byl při síle a rozhodoval ( ) nemoc Jahodova se vůbec horšila ( ) bylo vidět, že strnulost dostupuje k mozku; už jen blábolil, myšlenky se mu trhaly “ (Skláři). Diagnózu podporuje předcházející spisovatelovo vyprávění o jeho neslýchaném soužití s několika ženami před pěti lety. Bez popisu soubor příznaků, které se rozvíjejí při poškození zadních provazců míšních je zmínka o „vysýchání míchy“ knížete Windischgrätze, o něhož se staral spisovatelův otec jako panský lékař ve Štěkni (Vzpomínky na Šumavu). Historie lékařství nás poučuje, že správná domněnka o vzájemném vztahu mezi progresivní paralýzou a syfilidou byla vyslovena v roce 1857. Z onemocnění přenášená ze zvířat na člověka nacházíme pouze stručné zmínky o července a o modré neštovici a čteme příběh o vozhřivce, zavlečené z vnitrozemí (Pan radní), ale nikoli v souvislosti s onemocněním lidí. Zato tragický případ vztekliny u mladíka z Jelenova je vylíčen dramaticky a opět klinicky věrně. Toulavý pes se jednou vrátil „všecek zhubenělý, oči plaché, zanícené, pohled jakoby svědomím zmučený ( ) rozježené chlupy na hřbetě ( ) pes se obrátil a kousl do hladící jej ruky ( ) lehoučké kousnutí, jež sotva kůži prodřelo ( ) kymácel se v běhu jako opilý a zadní nohy za sebou vlekl ( ) asi za dvě neděle vypukla u mladíka vzteklina ( ) děsné sny o psech jej mučily v noci, která předcházela vypuknutí nemoci ( ) záchvaty se dostavovaly v mezerách; pokud trvaly, nemocný rozbíjel vše, co přišlo v jeho dosah, a ohrožoval své okolí ( ) mezi záchvaty nemocný se jevil poměrně klidným, jen velice pokleslým na mysli ( ) otec a děd jej přivázali provazy a řetězy na postel ( ) v hluboko zapadlých očích hořel příšerný oheň a pěna pokrývala zsinalé rty a ochrnutou dolejší čelist, bez vlády na prsa skleslou “ Příbuzní usoudili, že pro jejich vlastní záchranu a také pro nemocného je lépe ho zabít, což udělali, když vypáčil dveře (Ohnivé snopy nad Hirschensteinem). Spisovatel píše o této události i jinde. Poznamenáváme, že v polovině 19. století, tedy v době, kdy ještě nebyla známa skutečná příčina vztekliny, hovořila ještě lékařská věda o „jedu“ přeneseném slinami psa nebo i nemocného člověka; tím už se vlastně rozuměla nakažlivost této choroby. Pasteur v roce 1885 vyléčil vlastní očkovací látkou chlapce pokousaného vzteklým psem. Organickou srdeční vadou trpěl zřejmě Podílský Karel, sedlák, o kterém Klostermann mj. píše: „Sklesl na lavici, hltaje dech, chroptěl jako umírající, ruce rozepínaly křečovitě oděv, aby se uvolnilo mocně pracující hrudi ( ) žena ( ) viděla ho na smrt bledého, s otevřenými ústy i chřípěmi, hrůzou vypoulenýma očima.“ Schvácenost a dušnost ho trápily stále víc a častěji při tělesné námaze a při rozčilení. Spisovatel hovoří o jeho „srdečních záchvatech“ (Kam spějí děti). Laickou pomoc nemocným dlouho určovaly pověry a léčebné mýty, zdravé myšlení pomáhalo spíše při úrazech. Lékaři trvala cesta k pacientovi řadu hodin, v bahnitém terénu, v mlze a závějích nebyla možná vůbec. V pověrách bylo mnoho fatalismu. Lidé např. věřili, že z krve brkoslavů, kteří přilétali na Šumavu ze severu o některých zimách, vzniká mor; proto je nazývali morovými ptáky. Schvácenému s horečkou a s pícháním na prsou radily báby přikládat křenové placky, podávat odvar zeměžluče, vykuřovat chalupu jalovcem, obkládat tělo kravinci, pít kozí moč. Mluvily k nemocnému starodávná říkání a čarovaly i jinak. Věřilo se na příznivý účinek vypitého střelného prachu rozpuštěného v horké vodě. Šlo o jakési léčebné poslední útočiště. Pobyt nemocného v přetopené nevětrané místnosti a pod několika peřinami přímo poškozoval. Lékaři marně vysvětlovali škodlivost takové „léčby“.Lidé nevěřili léku sladké chuti a naopak chtěli hořký lék, „smradlavou medicínu“. Silně páchnoucí mast čertovo lejno byla nejoblíbenější. Kvizlova mast hojící koně léčilo i „studený led“ u člověka. Aby dřevařskému klukovi přestaly bolet zuby, vykuřovalo se obydlí kravským hnojem. Tu a tam tušíme empirické jádro, jako při užití křenu a zeměžluče, stejně jako při jiných problémech užití kostivalu a jitrocele. Někteří sedláci uměli pomoci při úrazech. Schopnost napravit zlomeninu a zahojit ránu se učili u svých předků a tuto praxi pěstovali i u dobytka. Procedury i u zhmožděnin to byly bolestivé, ale poranění viděli dobré výsledky, které srovnávali s lékařskou pomocí. Nebylo neobvyklé, že si lékař přivolal jako pomocníka k repozici zlomeniny zkušeného sedláka nebo alespoň souseda, aby mu končetinu podržel. Stávalo se, že lékař měl méně praxe než zkušený venkovan, navíc disponoval pouze lékem proti bolesti. Při povrchních krvavých poraněních pomáhalo vymývání čistou vodou. Silně podchlazeným osobám uměli laičtí zachránci správně pomoci umýváním studenou vodou v chladné místnosti a teprve po „návratu k životu“ ukládali postižené ke spánku ve vytopené místnosti. Omrzlinám předcházeli a ošetřovali je třením sněhem. Jednomu ze svých románových hrdinů vložil Klostermann do úst psychoterapeutické krédo: „A přece takové dobré slovo, v pravý čas vyslovené, jest duši lidské potřebou a hojí její rány jako nebeský lék, a kde nezhojí, aspoň bolu umírní.“ Zdroj: Medical Tribune – MUDr. Josef Žán, CSc., Literatura u autora Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora