Zprávy z internetu

  O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. Dnešní masopustní reje jsou především tradiční formou zábavy. Ačkoliv se původně několikadenní masopustní veselice zkrátila, k dnešnímu masopustnímu reji se zachovaly tradiční masky a některé zvyky ku pobavení v tuhé zimě. Existuje několik druhů tradičních masek, které nesmí chybět. Původně směli masky nosit pouze svobodní mládenci, ačkoli byla pravidla postupně uvolněna, přesto většinu maškar včetně ženských postav

představují muži. Každá z maškar měla nejen ustálený kostým, masku (případně líčení) a příslušné atributy dané postavy, ale i masopustní charakteristickou „roli“. Mezi charakteristické znaky archaických masopustních masek patřila znaková komunikace, případně zástupný jazyk, především mumlání a hýkání, zvuk rohů měl zajistit ochranu před zlými mocnostmi. Většina barev na maskách a kostýmech měla symbolicky-znakový význam, jako příklad zmíním červenou a černou. Červený pigment na tvářích značil mládí a vitalitu, pokud byl nanesen na celém obličeji – krásu této postavy. Rudá barva se objevovala nejen v otevřených tlamách, vyplazených jazycích čertů, ale také na jazycích a falech zvířat, která symbolizují kult plodnosti. Černá barva symbolizovala u většiny pohanských kultur negativní síly – čerty a peklo, na druhé straně však poskytovala ochranu před působením démonů. Černé obličeje měly maškary Slamáků, také tváře přihlížejících představovaly přímou „výzvu“ k začernění…barvivo se získávalo ze sazí smíchaných s olejem nebo sádlem. Během masopustního průvodu byly parodovány dobové nešvary, například předem domluvené nerovné sňatky. Nerovnost páru umocňuje komicky vycpaný a nalíčený muž představující nevěstu dominující nad ženichem jak výškou, tak i šířkou. V některých regionech byla nevěsta oblečená do místního kroje. Obecně každá maska má typický způsob chování, každá vyjadřuje určitý typ. Nezbytnou postavou je mluvčí masek, nazývaný tradičně laufr, ale i principál. Chodí v čele maškar, v každém domě jim vyjednává vstup, tančí s obyvateli domů a při zahájení obchůzky žádá o její povolení příslušného zástupce správy obce. Ke stabilním znakům laufra patří například kuželovitá čepice nebo různé typy klobouků, přepásání šerpou, odznak moci (hůl, právo) a signalizační nástroj (bič, píšťalka, trubka), kterým oznamuje přítomnost maškar nebo jím dává maškarám pokyny, např. práskáním bičem na dvoře domu oznamuje příchod průvodu. S obyvateli domů tančí kromě laufra další stabilní postavy: dvě tanečnice a dále turci, jejichž kostýmy jsou výraznou stylizací historických vojenských uniforem. Obvyklé maškary masopustní dále jsou: medvěd obalený hrachovinou, s ocasem z povřísel, špičatou čepicí ze slámy; čert v černých kalhotách, s obráceným kabátem, zvláště ovčím kožichem, vzadu připevněn kus kozí kůže i s ocasem, barvu na tváři a rohy z krávy, v ruce vidle; žid má obrácený kožich, larvu s velikým nosem, přes záda pytel s hadry, jimž mlátí lidi; kominík černě oblečený, bos, jen v pantoflích a bílých punčochách, na hlavě na babku uvázaný bílý šátek; muž, jenž si zapisuje do knížky; žebrák a žebračka s klukem; medvědář, jenž nese hrnec nebo plecháč na řetízku na ruce, s holí; jiná maškara s bezednou nůší a začerněným obličejem a maska kobyly. Kostýmy pošité útržky látek či barevného papíru a kuželovité čepice jsou příznačné také pro tzv. šašky nebo rybníkáře. Do masopustního průvodu se postupně dostaly i masky pohádkové: vodník, jezinky, víly, i masky známých místních osobností. Úlohou všech bylo dělati šprýmy, vtipy a baviti obecenstvo. Žerty ovšem byly často obhroublé. Pometačka vnikla do světnice a dělala místo pro maškary. Zády tlačila lidi a kolem sebe zametala. Kominík vyklízel trouby; co našel, sebral. Černil děti a holky. Žid sebral na zápraží chomout nebo něco jiného a prodával to hospodářským. Děvčatům a ženám prodával tkanice a kalouny. Pořád měřil jeden kus a nedoměřil. Pak dal konec podržeti a snažil se ustřihnout jej dřevěnými nůžkami, ale místo kalounu stříhal holkám do rukou. Medvěd navyváděl se mnoho bujností, mručel, skákal a vrážel do lidí. Součástí obchůzek je zpěv, tanec masek u každého domu a nezbytné pohoštění (tekuté i tuhé), vynášené maškarám i divákům z jednotlivých domů do dvora i na ulici. Závěr obchůzky je spojen se symbolickým odsouzením a usmrcením masky kohouta a kominíka a následné oživení, což má znamenat odhození všeho špatného v obci a radostný začátek v nadcházejícím roce. Na závěr následuje tanec masek a večer v sále taneční veselice pro celou vesnici. Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku „pochováním basy“ (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě. Zdroj: Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v životě lidu českého. 1950 Heimatbote, 1986, č. 9, s. 8 Josef Bernklau, autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)