Zprávy z internetu

  Naši dávní předkové si na bujaré masopustní veselí velmi potrpěli, což bývalo mnohdy církvi trnem v oku. Tehdy ovšem býval masopust poněkud hlučnější a rozpustilejší než-li dnes. Zatímco aristokracie měla masopust spojený s bohatými karnevalovými bály, nejchudší vrstvy se spokojili s vesnickou tancovačkou a trochou lepšího jídla. Každý se snažil si užít masopustních kratochvílí jak nejlépe uměl. Veselil se bohatý i chudý, pán i slouha, mistr i tovaryš. Každý jedl masopustní šišky a koblížky, vesele popíjel, zpíval a tančil při hudbě pištců a hudců. Vždyť i čeští králové v tu dobu strojili nákladné masopustní kvasy, na kterých hodovali se

všemi pozvanými. Masopust držíme, nic se nevadíme pospolu. Proč bychom se hádali, když jsme se tak shledali poznovu! V dobrém jsme se sešli, rádi jsme se našli pospolu. Dříve než se rozejdeme, ještě sobě připijeme poznovu! Neděle po tučném čtvrtku byla dnem, kdy začínala hlavní zábava. Tuto zábavu zahájil pochopitelně bohatý oběd. Samozřejmě se jeho složení lišilo podle finančních možností. Obvyklé byly vepřové hody, klobásy, slanina, ale také boží milosti a koblihy smažené na másle. Vše se také hojně zapíjelo kořalkou a pivem. Nedělní oběd se ale dlouho neprotahoval, všichni se museli připravit na večerní zábavu. Pak se lidé vydali na taneční zábavu, která nezřídka skončila až v pondělí ráno. Proto byla také tato neděle nazývána „taneční nedělí“. Pověra, která se váže k taneční neděli, tvrdí, že bude v létě tak vysoké obilí a len, jak vysoko budou tanečníci vyskakovat. Charakteristickými pro tento den byly tzv. jalové hody, které pořádaly zpravidla ženy. Ty zaplatily hospodu a muzikanty a pořádaly zábavu samy pro sebe. Co se týká názvů a zvyků, ty se ve všech krajích od sebe lišili. Podle toho, jak si je obyvatelé daných krajů vymysleli. Například v Praze si v osmnáctém století mohli lidé z bohatších vrstev zatančit na redutech, tedy na masopustních plesech. Pokud si myslíte, že o masopustním pondělí lidé odpočívali po pro tancované neděli, tak se velice mýlíte. V pondělí se totiž v tanci pokračovalo. Ale jeden malý rozdíl v tom přece jenom byl. V masopustní pondělí se totiž kdysi pořádal takzvaný „mužovský bál“. Na takové zábavě se však mohli bavit a tancovat pouze muži v chomoutu a ženy pod čepcem. Tedy ti, kteří měli manžela, či manželku. Svobodná chasa mohla sice této veselici přihlížet, ale do kola nesměla. V úterý, kterému se říkalo „maškarní úterý“, masopust vyvrcholil. Právě v tento den se pořádaly ty pověstné průvody maškar. Hrávaly se ale také žákovské divadelní hry. Zajímá vás, jaký byl nejoblíbenější námět takových her? Tak dávejte pozor: Byl to soud s opilcem Bakchusem. V průběhu 19. století se rozvinuly další formy zábav, masopustní merendy, ostatkové bály, sokolské šibřinky, maškarní věnečky a plesy různých spolků, živnostenských, řemeslnických či stolových společností, které se ujaly na venkově; mají své starší kořeny v měšťanských redutách. Tyto zábavy měly různý charakter, od žertovných vystoupení jednotlivců a kupletů ke scénkám na určité téma. V programu i ve výzdobě sálu nechyběla česká vlastenecká a lidová nota. Na maškarním věnečku v Písku v roce 1883 se měšťané a měšťanky objevili na scéně v jihočeských krojích a předváděli svatební obyčeje. Bály znamenaly na vsi něco nového, jiného, odlišného od běžných tanečních zábav, jak to vystihl pamětník z Luboměře. Bál – to už bylo něco lepšího. Na bál se chodilo po párech a nikdy ne o samotě. Ale na to lidé nebyli zvyklí! Při každé muzice bylo vždycky zpěvu a křiku, smíchu a ščéření, že mnohým bylo vidět až mandle v krku. Ale co na bále? Když přišel do sálu učitel, hned chodil mezi obecenstvem a nabádal lid ke slušnému chování a tichosti: Mezi obyčejnou divokou muzikou a hasičským bálem musí být přece rozdíl! Bálovníky vítala hospoda vyzdobená papírovými květy, fábory a vůní jehličnatých větví, na bálech se vždy něco dražilo a nedražily se jen sladkosti, dražíval se i králík s pentlí okolo krku, rozmarýnem obložený a přivázaný k desce. Oblibě se vesměs těšily zástěrkové bály, na nichž ženy vystupovaly v bílých zástěrách a bílými papírovými zástěrkami vyzdobily taneční místnost jako symbol plesání. Byla to jejich zábava a samy si braly muže k tanci. Zdroj: Masopust. In Ottův slovník naučný. 16. díl. Praha: J. Otto, 1900. Mík, Rudolf: Životem na dědině aneb K smíchu i k pláči. Z písmáckých záznamů starého dědináře vybral a upravil Stanislav Šindler. Ostrava 1960, Kopřiva, František: Malá Roudka. Život a práce našeho lidu. Díl III., s. 197. Psáno 1964 –1967. Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora