Zprávy z internetu

  Možná si vzpomenete na vyprávění o toulavém koblížku, který nechala babička chladit na okenní římse. Dědek už se nemohl dočkat, ale koblížek skočil z okna dolů a vydal se do světa… Zlatavě opečené bochánky se světlým prstýnkem na krajích, vnitřek nadýchaný jako péřová duchna, rozmanité náplně, polevy a posypky – to jsou koblihy. Slaďoučká kobliha a lehká jako peříčko, takové máme očekávání, než se zakousneme do zlatavé usmažené koule. O masopustu měly hospodyně plné ruce práce. O maso nebyla nouze, protože se předtím často konaly zabijačky. S oblibou se proto o masopustu slavily i svatby, ze kterých měla podle

pověry vzejít trvalá manželství. Kromě zabijačkových pochoutek mířily na stůl také škvarkové placky, vdolky, šišky nebo koláče. Důležitou masopustní pochoutkou byly koblihy smažené na másle a plněné povidly nebo mletým mákem. A právě koblihy budou středem našeho zájmu. Nejstarší zmínka o koblihách pojídající se o masopustu pochází v Čechách již ze 13. století. Masopustní kobliha je údajně jediným pokrmem, který se již v 13. století rozšířil po celé zemi coby neodmyslitelný a opravdový masopustní chod. Tomuto moučníku byla dříve přisuzována magická síla. Několik kousků z první upečené várky koblih se vždy uschovalo, usušilo a posléze rozdrtilo na prášek. O něco mladší jsou zmínky o ženách – kobližnicích. Ve středověku slovo koblih symbolizovalo masopust – maso není. Proto se v té době v receptech setkáme s různými náplněmi, ale také mnoha druhy koření, které hospodyňky do koblížků přidávaly. Nejčastěji to byla řeřicha, šalvěj či kdoule. Koblihy se smažily ve vysoké vrstvě toho nejlepšího oleje (někdy i bukvicového). Protože lidé ještě v té době nedokázali konzervovat olej, proto si v zimním období, kdy se lisoval, oblíbili právě smažené koblihy. Ty s dírou nosí na svém rožni pohřebenář, masopustní postava se zvláštním názvem. Na hůl si jako výslužku od hospodyň z jednotlivých stavení navléká koblihové prstýnky, nebo si na ni napichuje kusy slaniny. Další masopustní pochoutkou byly boží milosti. Na přípravu koblih i božích milostí se používají bílé potraviny jako vejce, mouka a mléko. Právě ty jsou podle starých pověr pochoutkou určenou pro potravu dobrých duchů. Jde totiž o obvyklé obětní jídlo, které hospodář nosil jako obětní dar i do polí. Rakušané tvrdí, že to byla právě jejich dvorní kuchařka Cäcilie Krapfen, která v roce 1690 o masopustu koblihy vymyslela, naplnila meruňkovou marmeládou a po usmažení velmi úspěšně pod názvem Cecillikugeln prodávala. Po ní se prý i kobliha, německy Krapfen, jmenuje. Vídeňákům koblihy chutnaly, jedly i na dlouhém Vídeňském kongresu v roce 1815, dle dochovaných záznamů se jich tehdy usmažilo a snědlo neuvěřitelných 10 milionů kusů! V Německu nedají dopustit na svoje „Berliner“, pojmenované po berlínském cukráři, který prý, samozřejmě také jako zcela první, tuto dobrotu smažil v roce 1750 unaveným vojákům ve válce, a protože byl sám kdysi dělostřelec, dal jim tvar dělové koule. Ani jeden z nich však koblihy nevymyslel, ty mají mnohem delší historii. Moučník smažený v horkém sádle jménem „crapho“ se objevuje v dobách Karla Velikého, kde se v knihách nacházejí povolení k prodeji této sladkosti. Ale historie jde ještě dál, v popisu jarních Bachanalií starých Římanů jsou popsané sladké smažené a mákem a fíkovou marmeládou plněné kuličky, „globuli“ za tepla pomazané medem, které se jedly v obrovském množství. Ale koblížky se v historii dokutálely ještě dál, pochutnávala si na nich zřejmě i bohyně Ceres, které nosili staří Řekové tento pamlsek jako obětinu. Koblihám podobné jídlo se našlo i v hrobech ve vykopávkách v Egyptě. Nevíme, kdo koblihy vymyslel, ale byl to určitě velmi dobrý nápad. Na svých koblihách, Krapfen, Pfannkuchen, Boule de Berlin či Jelly Douhnuts si pochutnává až do dnes celý svět. Spojené státy americké vstoupí do první světové války na jaře roku 1917. Posílí státy Dohody. Spolu s americkou První divizí dorazí na podzim téhož roku do Francie i skupina žen z armády spásy. Vojákům se mají starat o „dobrou náladu“. Zpívají jim písničky, povídají si s nimi a podobně. „To nestačí. Potřebují péči, na jakou jsou zvyklí z domova. Nejlépe něco dobrého na zub.“ nepochybuje jedna z dobrovolnic Helen Purvianceová. „Musí to být nějaké jednoduché, a přitom poctivé jídlo!“ má jasno její kamarádka Margaret Sheldonová, které se nápad zalíbí. „Koblihy!“ shodnou se nakonec obě ženy. V helmě rozpustí sádlo, ve kterém koblihy osmaží. „Jsou moc dobré!“ oddechnou si Helen s Margaret, když je ochutnají. Test dopadl dobře, a tak hned nazítří připraví novou várku koblížků. Vojín Braxton Zuber se tváří nedůvěřivě. Zlehka připálené a beztvaré „bochánky“ v něm příliš velké nadšení nevyvolávají. Ale co! Když tak hezky voní… Sáhne po jednom kousku, zakousne se do něj a… Po tváři se mu rozlije blažený úsměv. Jeho kamarádi hurónsky vykřiknou a zhruba 150 koblih si během chvilky rozeberou. Druhý den se jich usmaží dvakrát tolik, ovšem ani to nestačí. Vojáci jsou z kulinářské novinky u vytržení. Uplyne pár týdnů a kuchařský tým se sehraje natolik, že dokáže denně připravit 9000 krásně kulatých koblih. Ty už se samozřejmě nesmaží na helmách, ale v rozříznutých sudech od benzinu. A navíc mají díru uprostřed (šlo o takzvané donuty). Šikovný zlepšovák přinese užitek oběma stranám. Kuchařky si usnadní smažení koblih (v oleji se lépe otáčejí) a vojáci s nimi mohou snáz manipulovat: Jednoduše si je navléknou na kus klacku, který labužnicky „okusují“. Tak ruku na srdce, také se vám sbíhají sliny při pomyšlení na sladkou, po cukru voňavou kouli s tak dlouhou historií? Myslíte si, že je příprava složitá? Právě naopak. Odměnou za trochu té práce vám budou koblihy nadýchané jako pírko, po kterých se jen zapráší. Zdroj: Dezerty s historií M. Horníková Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora (Z cyklu Stará Šumava)