Zprávy z internetu

  Zvony domova Zvony domova, jak sladce zníte mi ještě ze šťastných dob, kdy jsem byl dítětem dosud! Hlahol vánočních zvonů, čas radosti, veselosti! Zvony domova, jasně zněly nám s obřadností, když jsme před oltářem spolu slíbili sdílet si osud! Zvony domova předpovídaly nám tolik let blaženosti. Zvony domova, jak teskný, žalostný hlas vydalo srdce vaše, když rakev nesli z domu! Všem zvěstoval umíráček, že jsme tu jen pouzí hosti. Zvony domova, snad zaživa bude mi dáno slyšet vás volat mě domů, nazpátek tam, odkud nás vyhnali jednou. Snad je blízko ten den! „Čas ve středověku je především časem Boha

a půdy, pánů a jejich poddaných. Později, aniž by předchozí časy byly méně přítomné či náročné, časem měst a obchodníků a konečně časem panovníka a jednotlivce.“ S řízením času začali již od 7. století mniši, a to prostřednictvím dvou novinek. První z nich představovalo zavedení zvonů, jakož to prostředku odměřujícího klášterní a vesnický čas. Zvonění mělo nejen funkci oznamování času. Člověku jsou blízké proto, že i ony mají srdce. Hlas zvonů tak nekončí v uších, ale rozechvívá nitro. V pozdním středověku fungoval tzv. „zvon pracovní“. Jak lze odvodit z názvu oznamoval začátek a konec pracovní doby nevolníkům. Další způsob představovalo volání ponocného, tedy hlasový signál. I přes rozšíření mechanických hodin na veřejných místech, zůstávaly zvony na dlouhou dobu hlavním prostředkem určování času. Lidé totiž nebyli zvyklí sledovat čas vizuálně. Střechu nad průčelím šumavskému domu zdobívala zvonička. Nebyla pouze pro okrasu. Měla význam zejména u osamocených králováckých statků a v osadách bez kostela. Zvonička v mlžných dnech a lijácích a také během sněhových vánic zastávala funkci zvukového majáku a oznamovatel času pro lidi pracujících v lese a na políčkách. Tlukot zvonu v tomto nepříznivém počasí pomáhal najít lidem cestu do stavení. Tím si mnohdy zachránili život. Naše zvony nám znějí ještě dnes v uších svými kovovými hlasy, když pomyslíme na domov. I ony měly svá jména a osudy, stejně jako my lidé. Jen zůstaly svými německými jmény a nápisy na sobě odlitými více a pevněji dál kořeny tkvět tam, kde konaly své dílo, aby mohly vydat i svědectví o vlastním původu a dějinách naší Šumavy. Zvonilo se proti velké nepohodě, při úmrtí v osadě, při pohřebním průvodu, a také pokud šlo kolem po cestě procesí. Ale i pravidelně každé poledne a večerní klekání. Zvonům udělala konec první světová válka. Na věžní hodiny si museli lidé středověkého města zvykat. Druhý výdobytek přineslo vytvoření denního času. Členění na čas modlitby, čas práce a čas jídla se stalo modelem pro všechna budoucí dělení. Zvony v městském prostředí odbíjely začátek a konec pracovního dne dle kanonických hodin. Během 14. století dochází k přechodu od používání kanonických hodinek k světskému dělení času. Dělníci a jejich zaměstnavatelé začínají dodržovat pracovní dobu a vymáhají zavedení vlastních zvonů, které by jim umožňovali odměřovat čas práce přesněji a přímo dle jejich potřeby. Ve středověkém západním světě platí za jednotku práce den. Pro své vlastní zájmy, především ekonomické využívalo město také zvony tržní, obilné, radní a strážní. Hlavní přínos, který spočíval v zavedení pracovních zvonů a následně i mechanických hodin, tkvěl v přesnosti a nástupu času pravidelného a spolehlivého ve srovnání s kostelními zvony. Nejednalo se o čas slavnostní, ale o čas každodennosti. Docházelo ke ztrátě církevního monopolu na měření času. Přes postupné šíření věžních hodin Evropou se ještě na dlouhou dobu zůstávalo u času udávaného rytmem zemědělských prací, přírody a náboženství. Navíc hodinové stroje byly často nepřesné a trpěly velkou poruchovostí. Čas se v jednotlivých městech navíc lišil. Mnozí cestovatelé a obchodníci dokládají, že výchozí body nového času se často na jednotlivých hodinových strojích v jednotlivých městech lišily. Někde se používal jako výchozí bod nula poledne a jinde půlnoc. Častěji ho představoval východ či západ Slunce. Z toho plyne, že člověk se ještě v době pozdního středověku zcela nedokázal odtrhnout od přírody a jejího rytmu. V městském prostředí bylo přesné určování času potřebnější než na venkově. Jako ideální místo se pro umístění ukazatelů času jevily radniční věže. Nejprve zde byly umísťovány hodiny sluneční, které již od 14. století nahradily hodiny mechanické. Každé město chtělo hodiny, dobyvatelé se jich zmocňovali jakožto zvláště cenné válečné kořisti a návštěvníci si tyto stroje přicházeli prohlédnout a poslechnou stejně, jako konali poutě k svatým ostatkům. Často se nacházely také ve vnitřních prostorách sakrálních staveb. Čas se tedy stával všeobecně přístupným. Ciferníky hodin byly na věžích viditelné často z velké dálky a také údery paliček do zvonů nebo cimbálů byly pravděpodobně slyšitelnější než dnes, protože hladina hlukového pozadí na ulicích i v domácnostech byla tehdy nižší. Proto také hodiny na kostelních věžích jako světskou záležitost velmi často financovala obec, a to nejen jejich zřízení, ale i obsluhu, údržbu a veškeré opravy. Na mnoha věžních hodinových strojích lze nalézt nápisy dosvědčující, že hodiny byly zřízeny „nákladem místních občanů“. Nicméně i lidé, kterým místo „kolik je hodin“ stačilo znát, jestli je ráno, poledne nebo večer, v určitých situacích potřebovali vědět, jak dlouho něco trvá. Kovář samozřejmě věděl, že musí zahřívat železo ve výhni tak dlouho, dokud se nerozžhaví na určitou barvu, a kuchařka vařila maso, dokud nebylo měkké, ale u řady činností to nelze použít. A tak bylo používáno měření času pomocí délky nějakého popěvku nebo modlitby. Většina obyvatel vesnic žila z ekonomického hlediska ze dne na den. Museli se potýkat s nástrahami přírody, není tedy překvapivé, že právě tyto události zanechaly v paměti lidí velké stopy. Nebyly ovšem jediné, podobný důsledek měly i morové rán, průchody drancujícího vojska vesnicí či změny týkající se společenského života. Na základě nich odvozovali lidé datování událostí také ve svém soukromém životě. Čas vesnické rodiny zahrnoval taktéž čas vzdálených příbuzných a byl propojen s významnými okamžiky celé obce. Jak už jsem zmiňovala, časové údaje vnímali lidé v návaznosti na další události ze společenského života vsi. Nejčastěji se jednalo o nahrazení v úřadu či úmrtí významných činitelů jako byli vikáři, kaplani a další představitelé církevní správy. Při arcijáhnovém výslechu vypověděla plebánova sestra působící v Lužni, že: „její muž zemřel za moru a ona odešla k bratrovi, kde slouží už třetí rok.“ Ve výpovědích vesničanů najdeme údaje zpětně dosahující období dnů, týdnů až po desítky let. Zcela zde ovšem chybí časové zprávy v délce měsíců, jelikož tento časový údaj venkovan nevnímal. Pokud tedy chtěl popsat dobu odpovídající dnešním měsícům, údaj označil korespondujícím počtem týdnů. Zvon na Březníku přivedl muže domů. Návraty zvonů tam, kam patří, jsou naštěstí v posledních desetiletích časté. Bývají spojené se silnými příběhy, hlavně z válečných dob, kdy se z nich odlévaly zbraně, ale i z let pozdějších. „Lesní rada Vojtěch Kaizler z Dlouhé Vsi mně a mému muži v padesátých letech předal zvon, abychom ho ukryli před komunisty, kteří by ho zničili. Položil mi ho k nohám a říkal, opatrujte ho, přijde jednou doba, kdy ho budete moci vrátit tam, kam patří,“ vzpomínala před čtyřmi lety v bývalé hájovně na šumavském Březníku šestaosmdesátiletá Emilie Vrabcová s vděčností, že se jí podařilo splnit slib a cennost ochránit po celých sedmapadesát let. S manželem a dětmi žila na Šumavě do roku 1951. Pak se dvakrát stěhovali a třicetikilový předmět putoval s nimi. Ač měli nabídky, neprodali ho. Zvon na Březníku sloužil v drsných horách k varování obyvatel, že je špatné počasí, takže je třeba pospíchat do bezpečí. Paní Vrabcová k němu měla i citové pouto. „Jednou padla taková ta zelená mlha, co o ní psal Klostermann. Muž nebyl doma, snažila jsem se mu jít naproti, ale kvůli počasí jsem se musela vrátit. Začala jsem proto zvonit, a to ho zachránilo. Zaslechl zvuk, podle něj se zorientoval a našel cestu domů,“ líčila historku jako z románu. Stavení, ve kterém Vrabcovi kdysi žili, dnes slouží jako infocentrum Národního parku Šumava a vrácený zvon je jeho ozdobou. „Je dobře, že ho dali na střechu do nově postavené věžičky, aby nelákal nenechavce,“ podotkl Radek Lunga, který má v roli diecézního kampanologa pro Biskupství českobudějovické o tématu dobrý přehled. „Každý zvon je individualitou, neexistují dva zvukově úplně stejné, stejně jako neexistují dva stejní lidé. A za každým zvonem je možné najít příběhy. Toho, kdo ho pořídil, zaplatil, vyrobil či kdo mu roky sloužil jako zvoník,“ shrnul Lunga. Zdroj: LE GOFF, Jacques. Encyklopedie středověku. Praha. 2002, PETRÁŇ, Josef – Dějiny hmotné kultury I.(2). Praha, 1985, Zvony domova JOSEF GOSS autor překladů a českých textů Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, E15.cz Magazín Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora