Zprávy z internetu

  Nastal na známém nám svahu Špicberku (Špičník) čilý život, který trval od ranní tmy do večerní. Dřevaři vyhrabali nakupené zásoby polen zpod hlubokých závějů sněhových, smetli vrstvy sněhu z nahromaděných klád, upravili ke všemu cestu, dotáhli sami těžké sáně s vykřivenými, zobákovitě končícími sanicemi, železem okovanými; zvířata stěží by obstála při této strašné, úmorné práci, kterou tu konali synové lidští. Počali nakládati dříví na sáně, dva i půl třetího sáhu na jedny, ženy při té práci pomáhaly. Polena často ledem byla oblita, spečena, násilně bylo je od sebe trhati. Naloženy první sáně; odtáhli je ke svahu. Usadil se na

předku silný muž, podepřel nohy na příčku mezi obě sanice vpravenou, objal zobákovitě zahnuté konce sanic oběma rameny, vzal do pravice těžké, železem okované bidlo, jímž běh i směr saní brzdil a řídil. Opřelo se jich několik do saní, ty pohnuly se na svislém svahu, šouply se níže, pomalu, rychleji, vždy rychleji, až s větrem o závod, vlastní puzeny tíží, uháněly. Svážení dříví po saních jest práce nadmíru obtížná a nebezpečná, která vyžaduje neobyčejné síly, velkého cviku a nemalé obratnosti a chladnokrevnosti; kdyby člověk běh jejich řídící dost málo při brzdění se opozdil, sáně by se v letu překotily, z dráhy vyšinuly, střemhlav bůhvíkam zaletěly. Není roku, aby doprava dříví tou cestou obětí nevyžadovala. Kdo je sečte, ty oběti neznámé, které rodí se a mřou v zapomenutém světě? Když dřevorubci sváželi po tři dni dříví polenové a dráha v sněhu hodně sedla a jako zrcadlo hladkou se stala, přišly na řadu klády. Nakládají se tím způsobem, že připoutají se k saním v polovici délky své; je-li kláda velmi silná, jako tehdy sta a sta jich bývalo, naloží se jen jedna; jsou-li slabší, připoutají se dvě, tři i čtyři. Muž, který směr saní i běh jejich řídí, usedne před kládou, natáhne nohy a bidlem řídí i brzdí. Jest zajisté jízda s kládami ještě mnohem nebezpečnější a vyžaduje ještě větší síly a dovedností, ježto hřmotná, dlouhá hmota se tetelí jako obrovská struna, a běda nešťastníkovi, který by se neudržel: vymrštilo by ho do vzduchu letem divým prchající drvo, jako tětiva mrskne šípem…Druhého dne časně ráno už všecko téměř obyvatelstvo pürstlinské zase se octlo na Špicberku; spouštěly se sáně s kládami. Krásný zimní den, jako všecky předchozí; slunce už minulo Luzný a plným světlem svým ozařovalo pláň podle potoka. Revírník stál nahoře, právě kde svah se klonil, příručí dole blíž potoka, kde nakupeny svezené dolů klády. Právě zas vytaženy nahoru čtvrté sáně. „Jedenáct hodin,“ vece revírník, „ještě jednou dolů s nákladem, potom domů! Ani minuty více se nezdržíme, svatý je čas…,“ a po chvíli, usmívaje se: „švestková omáčka čeká.“ Jeden z mladších sedl, sáně se hnuly, šťastně dolů se dostaly. Na druhé sáně přišly tři menší kmeny, čtyři sáhy dlouhé. Svážeč se usadil na saních a vzal bidlo do ruky. Vtom zpozoroval revírník, že krev se prýští skrze šedé vlněné rukavice. „Matýsku, vám krvácí ruka, ať jede jiný; slezte!“ „To nic není, milostpane,“ odvece oslovený, „malá odřenina, s tou už jedu popáté.“ „Nevídáno,“ pravil hajný, který v té chvíli přistoupil, „ten si z toho málo dělá, pane revírníku; ti chlapi mají ruce jako z kamene. Jen ať jede Matýsek, umí to lépe než ti druzí.“ Revírník pokrčil rameny a Matýsek se spustil. Zzzzz… zněly sáně. Vtom, asi na čtvrtině cesty, vylítlo drvaři bidlo z ruky, sáně udělaly skok jako raněný buvol a pádily, pádily, zadkem zpočátku stranou, pak do výše. Bylo lze vidět, jak muž se zoufale drží, i rukama objal trámy. „Ježíši, Maria!“ vzkřiklo vše nahoře, a lidé pádili svahem dolů za letícími saněmi… „Ježíši, Maria!“ odpovídal pronikavě ohlas zdola, kde ponejvíce stály ženy, mezi nimi i žena toho chudáka. Sáně právě dojížděly k místu, kde smyk trochu vlevo bočil, aby vyhnul se kolmé zdi, ve kterou vpravo, asi dvacet kroků od něho, svah přecházel; dole propast porostlá lesem, jehožto stromy temeny svými, sněhem pokrytými, téměř stejné byly výše s onou stěnou. Jak saně zatáčky dojely, vyšinuly se v divém úprku ze smyku, na stranu se převrhly, několikrát se překotily. Zařinčely přetrhané řetězy, a muž vpředu klád se držící, u vysokém oblouku vyhozen do povětří, letěl směrem ku příkré stráni. Viděli všichni v němém úžase, jak dopadl na sněhovou přikrývku černých větví smrkových; ta pod ním se probořila, praskalo to ve větvích, a zdola k nim zazněl hřmotný, temný pád… Dole ticho, nahoře pláč a zoufalé volání. Několik mužů, kteří měli s sebou obruče (sněžnice), spustilo se oklikami do propasti; revírník byl mezi nimi. Uběhlo půl hodiny, nežli dolů se dostali. Našli ubohého Matýska, byl živ, ani smyslů zbaven nebyl, avšak, milý Bože, ve strašném stavu. Hluboce byl zaryt v kyprém sněhu, vůkol krví jeho zbarveném; na čele zela hrozná rána, končetiny byly polámány, z úst šla krev, o vnitřním pohmoždění svědčící. „Se mnou je konec,“ šeptaly zsinalé rty, „ach, pošlete pro kněze.“ Pro kněze! Plných šest hodin cesty do Rehberka, i když sníh krokům nebrání! Hrůza je obešla… Revírníkovi, který k raněnému přiklekl, vytryskly slzy. „Štědrý večer!“ zvolal bolestně. „Tohle je Štědrý večer toho ubožáka, nadělení jeho ženě a ubohým dětem!“ Upravili nosítka, naložili na ně k smrti raněného, jenž trpěl beze slov, bez nářku, pečlivě pod něj podložili měkkou chvoj, každý svlékl kus oděvu, aby ho teple přikryli a donesli ho k dolejšímu konci smyku. Srdcelomný pláč jeho ženy a dvanáctiletého synka jej uvítal. Pak ho naložili na jediné sáně, které byly dole, a všeho zanechavše, všichni se domů ubírali. Pomalu, bez lichého slova ubíral se chmurný průvod k domovu; polední slunce jarým svým světlem ozařovalo ty sehnuté, udřené postavy mužů s tvářemi nehybnými, s tvrdými rysy jako z kamene vytesanými. „Zase jeden! Kdy dojde na nás?“ – ta němá otázka čtla se v každém pohledu. Ženy a děti tiše plakaly. „Vodu! Dejte mi pít!“ sténal raněný, jehožto zčernalé rty v horečném úpalu se chvěly. Došli, uložili raněného na lůžko jeho. Volal bez ustání po knězi: „Hříchy tlačí, och, dejte mi s Bohem se smířit!“ Pohlédli na sebe mužové, němě v kruhu si přikyvovali. „Upokoj se, Matýsku,“ vece starý, jednooký, „půjdeme ti pro kněze; jen do zítřka vyčkej, zítra tu bude.“ „Och, ty můj Bože, Pane Ježíši, jenž jsi na kříži za naše hříchy skonal, do zítřka popřej žíti, abych smyl viny své,“ modlil se ubožák. Stáli kolem lůžka druhové jeho, sepjali ruce v němé modlitbě, tři pak se sebrali, ihned na cestu do Rehberka (Srní) se vydali. V noci fantaz o raněného se pokoušela; brzy jektaly rty nesrozumitelná slova, brzy v prázdno upíraje plamenný zrak, sám na sebe žaloval. „Ano, dítě jsem zabil – kořalka, čertův dar! Na boha jsem zapomněl… pýcha! Ba, pýcha, obžerství, hněv, lenost, smilstvo, závist, lakota – všech sedm smrtelných hříchů, kde který, všechny jsem je páchal… není možno, aby Bůh mi odpustil… Ale zoufat člověk nemá… pokání má činit… ale kdeže pokání? Není kněze… nekajícně trvám až do smrti… Duše proklatých hoří v pekle, obcházejí v lesích a po slujích, po močálech, klidu nenalézajíce…“ V poledne kněz přišel i s třemi muži, kteří proň se vydali. Pozdě v noci do Rehberka došli, časně ráno s ním společně vypravili se. Nebyli by došli, kdyby naštěstí Máderští už půl cesty do Pürstlinka nebyli prorazili, protože v pile bylo potřebí klád, jichž po svátcích dovážeti hodlali. Z Mádru ( Modrava) do Rehberka cesta přec už byla schůdnější, ač místy hlubokými závějemi zanesena. Poslední hodina však byla nejhorší; cesta neproražená, kněz na obručích choditi neuměl, pod ním sníh se bořil, že přes pás zapadal. Museli ho vzíti mezi sebe, téměř ho unášeti. Konečně přišli. „Je živ?“ volali na jakousi ženu, která spatřivši je zdaleka, vstříc se jim brala. „Živ! Živ!“ odpověděla. „Ale sotva hodinu vydrží; chrlí krev.“ Vstoupili do ubohého příbytku. Matýsek skoro umíraje, obrátil ke knězi oči; takové nebeské štěstí v tom pohledu, že kdo viděl, do smrti nezapomene. Takový ubožák, jeho celý život jedno strádání, bez konce lopota, dření a práce, ale šťastně umírá. Raněný vyzpovídal se, přijal tělo Páně, a klid duši se vrátil; za dvě hodiny skonal. Venku se rozprostřelo šero, Luzný i Marberk (Mokrůvka) zmizely v černých oblacích, o stráně Plattenhausenu ( Blatný vrch) odrazil se příboj mraků, na planinu pürstlinskou se převalil. Zaskučel vítr jako teplý fén alpský, setřásl ze stromů hustý sníh, který větve kryl i rozčechranou chvoj. Vlažné kapky deště padaly na sníh s účinkem kapek roztavšího olova. Stloukli rakev ze čtyř hrubých prken a dvou prkének; nemajíce černé barvy, nenatřeli jí, toliko režnou plachtou přikryli a na sáně naložili. Zapřáhli do saní čtyři kravičky, i hnul se průvod, sotva sluníčko rudou září olemovalo trhané mraky a šedé mlhy k východu spějící. Že však bylo sněhu mnoho a krávy po břicho zapadaly, třeba bylo prorážeti jim cestu lopatami a rýči. Vše, co na Pürstlinku (Březník) žilo, provázelo zvěčnělého na poslední jeho cestě. Zdroj: Karel Klostermann – Ze světa lesních samot Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora