Zprávy z internetu

  Luzný Snad pěstmi obrů nakupen, bělavý vrchol, skalní moře v bouřích a stínech mračných pěn, dáváš tvář podivné té hoře, drsnou a divě odhodlanou. Vidím tě ještě naposledy, když vlahou nocí hvězdy planou nad Březníkem a měsíc bledý lije stříbrný, tichý svit na tebe v zelenavé kráse, které se nelze nasytit. Na obzoru jak luzný děj nad lesy zvedáš se tak zase: i v tmách máš jasný obličej. Jak dlouho už domuju tady nahoře v těch končinách, vlastně ani nevím. Jeden den plyne za druhým a přece je každý jinačí a plný nezvyklého štěstí. Už časně zrána mě budí

Rosel, děvče odtud z lesa. Dupe ve světnici rovnou jako regiment husarů, setřásá ze své zástěry na podlahu hromadu loučí a rozdělává oheň v kamnech. Brzy v nich lupe jako v kulometu. Když se udělá alespoň natolik teplo, že se můj dech už nesráží v oblacích páry, odvažuju se vyskočit z peřin, zubním kartáčkem se pokouším prorazit ledový škraloup na vodě ve džbánu a nesu ji pak v kotlíku na kamna ohřát. Růženčina kuchyně mi slouží za místo k oholení i na posnídání. Rychle pak namažu boty, navoskuju lyže, zapnu přezky zpola naplněného, lépe snad řečeno poloprázdného batohu a vyrážím z domu. Ledová mlha zahaluje lesnatá horská úbočí. Stoupám na lyžích v čerstvě napadlém kyprém sněhu vzhůru do svahu. Ves je stopena v mlžném pásu pode mnou, hvozd se přede mnou otevírá. Bílé a duchově přízračné se tyčí jedle, ztuhlé pod těžkým příkrovem sněžné úrody. Snově neskutečné, ježící se křišťálovými květy a ostny jinovatky, vztahují stromy i keřová houští své větve přes cestu. Tlumené jednotvárné zvuky naplňují les: to dřevorubci jsou v plné práci. Tajemně se vynořují jejich vytáhlé, hranaté postavy mezi černočernými stromovými kmeny. Svými špičatými okovanými holemi postrkují a navalují na nízké sáně polena dříví a až ke mně doléhají tlumené ohlasy jejich výkřiků a povelů. Dvoje plně už naložené sáně stojí už připraveny k jízdě a při nich dřepí huňatá psí spřežení, která při svozu do údolí věrně pomáhají. Zdráhavě a pomalu se dává nemotorný náklad do pohybu. Polostoje polosedě na příčném prkně řídí chlapíci nataženýma nohama nebezpečný povoz dolů strmým průsekem. Jeden falešný pohyb, jedno selhání primitivních brzd a rozdrtí je náraz do nejbližšího stromu či sama váha mohutného nákladu za vlastními jejich zády. Každého roku se stane několik takových nehod, dřevorubci se nad tím však nepozastavují: není totiž jiné možnosti jak dostat dřevo z horského hvozdu do údolí a k lidem. Jako loď přízraků, kymácející se ze strany na stranu, hned se nadhupující, hned prudce podklesající po nerovné dráze, míří úzké vrzavé sáně dolů zasněženým lesem a mizejí za nejbližším ohybem. Dál nahoře se dnes dřevo nenakládá: mohu tak nerušeně putovat mezitím znovu zavátou sanicí. Na staré „české“ cestě (Böhmweg), proslavené pašerácké stezce od nepaměti, krátce zastavím a stoupám pak napříč hvozdem až k samému vrcholu Luzného. Stromy nabývají stále fantastičtějších a grotesknějších podob. Vysoké štíhlé jedle, jejichž sněhem pokryté větve splývají takřka kolmo k zemi, tyčí se jako bílé sloupoví, jako opěry obrovitě myšlené katedrály ke stříbřitě šedé obloze. Mezi nimi se shlukly zledovatělé smrky snad jako kající mniši a madony skloněné k přímluvě u Boha: jejich vrcholky jsou nachýleny ustrnulé nejspíš v prosbě bez hlesu. Bytosti vystupující z pověstí, bájní ptáci, zázračná zvířena, obři a divoženky, podivní vačnatci i nesčetná embrya velkých, těžkomyslnou melancholií pokleslých hlav tu trčí i choulí se kolem v nejdobrodružnějších polohách, bláznivějších nad jakkoli potrhlou představivost. Mlha nade mnou se víc a víc rozjasňuje a zbarvuje se do zlata a rezava. To sluneční záře se prodírá vrcholky stromů. Poslední úsek cesty se už plahočím křížem krážem neskutečným labyrintem obřích kmenů vzpřímeně zakletých v ledovém povětří, hustě ojíněných ratolestí vytvářejících jakési křišťálové sluje přízračně pohádkové nádhery, které se otevírají nepopsatelnými divy a zase se stejně tajemně uzavírají. Konečně hvozd ustupuje: přede mnou se klene obnažené, jen sněhem pokryté temeno, čistě bílý příkrov kamenné kupy na vrcholu Luzného. Na temeni kamenného moře šumí kolem mne už jen sám ledový horský vítr. Šedé cáry mraků táhnou nad mou hlavou, tu a tam zableskne kus modrého nebe, zlatavý paprsek poledního slunce. Na vichry zjizvené severní straně sestupuje stezka po daleko se prostírajícím sněhovém čepci v ostrých zátočinách dolů. Horský les mne znovu přijímá do svého nehnutého bezvětří, Křižuji čerstvou jelení stopu a dostávám se „českou“ cestou zpátky na průsek pro svážení dřeva. Tady začíná vlastní, několik kilometrů dlouhý sjezd, dráha pod sněhem do hladka vyjetá fůrami polenového dřeva, závratně rychlá a strmá. Temné kmeny a větve obtížené sněhem svištivě míjejí kolem jako na závratně se odvíjejícím filmovém pásu. Konečně se otevírá před mýma očima mýtina u Martinské zdrže. Zastavuji u ní vyčerpán, s roztřesenými koleny. Stmívá se už, když dorazím do vsi. Jako žlutá, nezřetelná svatozář nad ní stoupá luna v mlžném závoji. Odkudsi se do tmy noci ozývá cituplné drnkání na citeru. Zdroj: Atlantis (Berlin),1939 Schöner Bayerischer Wald, č. 168, s. 24 Siegfried von Vegesack Hoam, 1999, č. 3, 2. str. obálky Překlady a české texty Jan Mareš – Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora