Zprávy z internetu

  V šumavských obcích sídlili také cestáři. Byli to státní zaměstnanci, kteří měli na starost péči o císařskou silnici, a každý z nich měl přidělen zhruba čtyři kilometry dlouhý úsek, který musel udržovat. Jako zdroj přivýdělku „propachtovávali“, neboli pronajímali příkopy, o které byl ve vesnici vždy sváděn boj, protože představovaly dobrý zdroj krmné trávy pro dobytek. Jindy zase cestáři prodávali bláto z příkopů, které bylo ceněným hnojivem. V zimě museli cestáři pod každý kopec navézt hromadu písku, a když se udělalo náledí, museli jím kopce prohazovat, aby se udržela průjezdnost silnice. Patentem Marie Terezie z roku 1778 se říká k údržbě

silnic: ,,(…) aby po svém provedení toto vzácné dílo nebylo zase porušeno nebo zmařeno(…) V uvážení, že Náš personál silniční a častěji cestáři bývají uráženi dílem nadávkami a hrozbami i násilím vztažení rukou (přes to, že cestáři, aby tomu bylo zabráněno, nosí náprsní štítky s Naším Nejvyšším znakem) a odstrašováni bývají(…) bezohledně potrestáni byli po prvé 6 říšskými tolary, po druhé však 12 říšskými tolary, při častějším přestoupení(…) pro jiné odstrašujícím citelným tělesným trestem.“ Roku 1829 byl vydán Předpis pro cestáře na podkrajských silnicích, kde je v §1 uvedeno: ,,Cestář (uklizeč cest) má dle své služebnosti buďto každodenně, vyjmajíce neděle a zasvěcené svátky, aneb v těch dnech, na kteráž najat byl, na vykázaném jemu kusu cesty nařízené práce bedlivě a pilně konati, dobře se zachovávaje k spoludělníkům jemu vykázaným.“ V těchto instrukcích se také určuje přesné označení cestářů: ,,Aby se cestařové od nádenníků časem k výpomoci najatých rozeznali, musí jako cestáři na erárních silnicích c. k. orla nosí, českého lva z plechu na čepici nebo klobouku při práci míti a jej vždy v čistotě chovati.“ Počátky zimní údržby. Cestářům nebylo dovoleno přijímat peněžní dary. Pokud cestář dodržel všechny své závazky a povinnosti, mohl dostat při výplatě odměnu, pokud ne byla mu vystavena důtka, finanční potrestání a nebo byl propuštěn. Zabezpečení sjízdnosti cest a silnic bylo na úseku silničního hospodářství vždy jednou z nejnáročnějších činností. Za počátky zimní údržby na státních silnicích lze považovat povinnosti vyplývající z říšského zákona ze dne 2. 1. 1877 č. 33 „O stanovení odstraňování sněhu na říšských silnicích.“ § 1. Sníh odklízeti na silnicích říšských, aby se mohlo po nich volně jezditi, povinny jsou s výhradou v § 9 učiněnou obce a statky o sobě postavené, kde takové statky jsou, skrze kteréž buď silnice jde, anebo kteréž nejsou více než osm kilometrů od té části silnice, kde se pracuje, vzdáleny. První zprávy o zajišťování zimní údržby na okresních silnicích jsou z poloviny 19. století, kdy prohazování sněhu musely zajišťovat obce (vzdálené do 7,5 kilometrů od silnice) pod dohledem krajského úřadu. Od roku 1910 stanovil „Služební řád pro cestáře na okresních silnicích v Království českém,“ následující pokyny: „Nastanou-li sněhové závěje na silnici, jest cestář povinen bez ohledu na dobu pracovní učiniti všechna opatření, aby jízdná dráha zůstala pro jízdu a chůzi volnou. Při vyhazování sněhu má cestář k tomu hleděti, aby zůstala na silnici vrstva sněhová ku sanici potřebná v síle 20 až 30 centimetrů, dále, aby se z počátku aspoň jedna kolej proházela a aby se od ní místu širší výhybky za účelem vyhýbání se povozů proti sobě jedoucích zřídily. Pro silnici s menší vozbou postačí proházeti jednu kolej; pro silnice silně frekventované nutno postarati se později i o vyházení druhé koleje, aby vozba netrpěla. Sníh budiž odházen co možno ve směru po větru, ježto se, odhazuje-li se proti větru, tvoří hráz, která přispívá ku dalšímu tvoření se závějí na silnici. Nastane-li náledí na silnici, jest cestář povinen bez ohledu na stanovenou dobu pracovní led prosekávati a odhazovati. Na tratích hojně užívaných a v osadách má cestář vyžádati si od silniční správy režný písek a nebo drolinu štěrkovou a má při náledí jízdnou dráhu a bankety tímto materiálem pohazovati.“ O složitých poměrech v zimě na silnicích svědčí následující dvě zprávy z druhé poloviny 19. století. „V zimě roku 1859 napadlo mnoho sněhu. V takovém případě se vypomáhalo z každého čísla jednou osobou při prohazování závějí. Domkáři však odmítli jíti, proto byli z nařízení politického úřadu pokutováni. Z pokuty – od každého domkáře 10 kr. – se zjednala a zaplatila náhradní síla.“ Tragický důsledek měla sněhová kalamita 6. prosince 1892: „Jan Novotný, podruh rolníka vraceje se s povozem z Vimperka opozdil se na zastávce U sloupů. As k 8. hodině večerní v hrozné metelici sněhové dojel sotva kousek za bývalý dvůr, kde uvázl v ohromné závěji. Při pokusu o vyproštění koně zapadli až po uši a zřejmě zraněný kočí pak zmrzl. Nalezen byl až ráno při dobývání zraněných koní.“ V zimním období se na silnicích objevovalo několik druhů saní. Byly to „korby“ (často proutěné) pro cestování, kočáry s možností výměny kol za lyže, dřevařské dvojité saně „kláďátka“ nebo těžké saně, které rolníci v úrodných bezlesích krajích naložili obilím, aby zrno v horách vyměnili za palivové dřevo. Ruční prohazování bylo postupně nahrazováno dřevěnými pluhy, které byly prvním zařízením pro odstraňování sněhu. Sněhové pluhy se používaly jak v rovině, tak na horách. Většinou měly sklopná křídla, takže při odstraňování sněhu po polovině silničního tělesa se pluh mohl zúžit. Boční stěny byly vzadu vyšší než vepředu, aby odtlačovaný sníh nemohl přepadnout na vozovku. Záběrná šířka se pohybovala od 3,5 do 7,5 metrů. Silnice se projížděla nejdříve uprostřed jízdou z nejvyššího místa k nejnižšímu a oba boky se čistily při jízdě zpět. Dřevěný pluh, poprvé použitý v roce 1899, vážil asi 3 q, v rovině byl tažený dvěma až třemi páry koní, na horách čtyřmi až pěti. K provozu bylo třeba kromě cestáře třech dělníků a patřičný počet vozků, celkem tedy šest až devět lidí. Sněhovým pluhem se očistilo za jednu hodinu průměrně jeden až dva kilometry vozovky. V roce 1939 byla v Čechách a na Moravě zavedena tzv. povětrnostní zpravodajská služba. Bylo přesně stanoveno, jakým způsobem (pod jakými šiframi) a v které době musí denně cestář telefonovat svým nadřízeným o sjízdnosti silnic. Tato silniční služba byla prováděna pouze v zimním období a trvala tak dlouho, dokud byl provoz na označených silnicích ovlivňován sněhem a náledím. Ze zimní silniční praxe uveřejněné v Silničním obzoru č. 4/1947: „Rovněž státní cestmistry bude nutno v budoucnosti více zmotorisovati, aby byli pohyblivější a mohli účinně zasahovati v místech naléhavé potřeby. Bude se muset přijít k názoru, že zde nejde o nějaký luxus, ale o nutnou potřebu pro hospodárný a dobrý chod služby. Neboť státní cestmistr jest také jenom člověk a má zdraví také jen jedno a při délce 80-100 km přidělených silnic nemůže dělati divy, chodí-li jen pěšky.“ Zdroj: Dějiny správy v českých zemích: od počátku státu po současnost. 2. Praha : Lidové noviny, Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora