Zprávy z internetu

    Silentio (advent u trapistů v Novém Dvoře)            Přicházím do Nového Dvora až z Toužimi. Pěší svižnou chůzí to trvá skoro tři hodiny. Beru to po zelené značce přes Třebouňský vrch vysoký skoro jako Milešovka (824 metrů nad mořem). Ve větvích smrků se usazuje námraza a všude toho bahna, místy musím blátivé louže obcházet lesem, abych k fortně kláštera nedorazil špinavý jako prase. Co mám od svého pobytu očekávat? Neočekávám nic. Jdu jako slepec. Věřím v ticho. To je jediné, o čem vím, že mi může něco napovědět, protože slov už jsem vyslechl přespříliš.     ***            Na

pokoji mi není dobře. Vše je tu dokonale vybílené, na stěně kříž, jinak nic. Lůžko je umístěné ve výklenku nahoře, dolů k oknu se schází po schůdkách, ale jsou tu i stupně jak v sauně. Stůl je dlouhý, u něj proutěná židle. Na parapetu ohromného okna, za nímž nevidím nic jiného, než holé kmeny osik a v mlze se ztrácející louku, stojí kamenná soška Panny Marie. Mám tu k dispozici bibli a také komiks ze života svatého Dominika Labreho. Pročítám jej.        Labre připomíná stín člověka bez vůle. Už jako dítě se postí až do vysílení, spí na podlaze a pod hlavu si dává špalek dřeva. Na výtky odpoví nepřítomným výrazem očí. Pak odchází a zkouší se uchytit v nějakém z klášterů. Nikde ho nechtějí. Až v jednom trapistickém klášteře se nad ním slitují. Ale trpí tam takovým vnitřním neklidem, že se představený bojí o jeho duševní zdraví. Pošle ho pryč. Dominik odchází a od té doby putuje mezi nejrůznějšími poutními místy. Jednou ho přepadnou v lese loupežníci, jimž vyčítá rouhání. Cestujícímu, který jej zázračně zachrání před smrtí, odpoví jen: „Když byste věděl, koho před sebou máte, nechal byste je.“ Sedává před chrámy, ale když dostane almužnu, předá ji okamžitě jinému žebrákovi. Leží na chodnících, nedbá o sebe, páchne, hýbe s ním hmyz. A modlí se. Někteří jsou zhrozeni, jiní jej obdivují. Chce-li mu někdo pomoci, ubytovat jej, dát mu jídlo, odmítá, že není hoden, že jiní to potřebují více. Nebo prostě mlčí. Smrt se blíží. Přichází kněz, nabízí mu viatikum. I to odmítne.        Kdysi jsem tohoto světce obdivoval jako bezcílně se potulujícího darmošlapa. Tady v té mlze a vlastních pekelných stavech mě děsí i pouhý pohled na jeho nakreslenou postavu. Oči mdlé, stále obrácené nikam, únava čiší z každého jeho pohybu. Vzpomněl jsem si na jeden směr mezi mladými lidmi bez naděje. Na sebevraždu nemají odvahu. A tak se systematicky ničí drogami a nezřízeným způsobem života. Jsou vtělením pankáčského hesla: Není budoucnost. Nebo jinými slovy: Zatoč se sebou co nejdřív. To stejné mohu říci o Labrem, který nebyl ani schopen vzít s sebou spolupoutníka, starce, který by cestou do Lorety beztoho brzy zemřel. Chtěl se modlit jen sám.     ***            Ten, kdo je v klauzuře, má svobodu vystoupit k lidem, ten, kdo žije vně klauzury, nemá svobodu vejít k tomu, kdo je v klauzuře.        Co znamená stát se mnichem? Z mého pohledu zvenčí se to podobá stažení plamínku života na minimum. Šetřit jej ve stavu skomírání a tak přežít. Neupozorňovat na sebe. Svět je nemocný, vyhoří ve svých zběsilostech, nenápadný vytrvalý plamínek si počká na svoji chvíli. Asi jako spící pupen ve stromě. Jeden z trapistických otců říká: „Měli bychom dát ke vstupu do kláštera tabuli: Slepá ulice. Mnišský život je určitý konec, završení v metafyzickém významu toho slova. Jakmile se člověk stane mnichem, už nemá co víc čekat.“ Ale stejně mám pocit, že mnichové na něco čekají. Také já čekám. Na odpověď ticha. Otázku se bojím položit.     ***            Prvních pět dní se klášter topí v mlhách. Teplota postupně klesá slabě pod nulu. Brzy se začíná usazovat na větvích stromů a na živých plotech oddělujících území vyhrazené jen pro mnichy průsvitná námraza. Pak se nepatrně oteplí a námraza povoluje, sype se z korun na holou zemi, kde vytváří hromady bílých střepů.        Procházím rozestavěnou kaplí Stella matutina. Jitřenka. Dřevěné palety, po kterých sjíždějí na stavbu dělníci s kolečky, jsou pokryté ledem. Uvnitř je jen suchý beton, ze střechy dovnitř kape, průvan je mrazivý, zalézá i pod kabát.        Takhle nějak kape i do kaplí, které podléhají zkáze. Tato kaple ještě není hotová. Je to holokaple z betonu. Oživí ji až přítomnost svatostánku. Nyní je tu nevlídně jako v nějakém squattu. Dala by se tu přečkat noc? Bez povědomí o domově?     ***            Procházím alejí. Odbočuju směrem ke klášteru. Naproti mi jede na traktoru mnich. Mám divný pocit, že jsem vstoupil někam, kam jsem vstupovat neměl. Kdybych si ho všiml více z dálky, včas bych se ukryl za kmenem stromu, ale v té mlze se přede mnou vyhoupl nečekaně a je už pozdě uskakovat někam stranou.        Mnich mi pokyne a jede dál. Raději jdu za ním. Cesta je zablácená. V nejnižším místě, kde se bahno mění v louži, vidím javorový list. Na konci prosince už je veškeré popadané listí zrezavělé, šedé, ale tenhle list si zachoval rudá políčka. Připomínají živé maso nějaké relikvie. Nesu ho kousek ve dlani. Pokládám ho na seříznutou plošku v kulatině. Pokračuju do neznáma. Někde přede mnou je ves Dobrá Voda. V mlze se domky objevují na poslední chvíli.        Docházím k podivnému činžáku. Vede mě k němu ulice, po pravé straně rostou pokřivené ovocné stromy, některé jejich větve se podobají kostnatým dlaním i s prsty. Visí na nich papírové krabice, kus záclony, nějaké umělé květy. Ale je tu i hřiště s branami nepřirozeně velkými na to, o jak malý plácek se jedná. Činžák je plný života. Okolo stojí snad patnáct aut. Žijí tu samí Rómové. V oknech se svítí, z některých je slyšet dětský pláč, z jiných hudba. Z oken visí prádlo, které ale v téhle mlze nemá šanci uschnout. Míjí mě mladá Romka s kočárkem, popotahuje z cigára.        Během návratu už se stmívá. Vracím se stejnou alejí. Beru si zpět javorový lístek s živou červení, který jsem tu na hromadě dříví odložil. Vkládám ho do notýsku na básně. Mnich stále ještě zatlouká u cesty kolíky. V klášteře se už za některými okny svítí. Dvě kočičky tu sedí u dveří do domu pro hosty. Nemohu si pomoci, beru do náruče jednu po druhé. Zase ta vůně sena. Tak čistou vůni jsem už dlouho necítil.     ***            Chraňte ticho, které je naším společným bohatstvím, tak nějak to vnímají mnichové trapistického řádu. Na prvním místě stojí vztah k Bohu. Ten nelze navázat bez mlčení. Jak se sdílejí bratři v mlčení?        Během čtení jednoho ze světců mi utkví adventní myšlenka stínu: „Boží moc a souhlas s ní, dva stíny, pod jejichž ochranou vstupuje boží spermie do vajíčka.“ To je tajemství vtělení. Domov je ochranou vtělení. Pod bezpečím stínu. Může tedy samotář přebývající na místě přijmout toto místo jako domov? Kde měl svůj domov zmateně bloudící světec Dominik Labre? V toužebně očekávané smrti?     ***            Účastním se poctivě všech bohoslužeb. Matutina ve 3:15, ranních chval s bohoslužbou v 6:25, tercie v 9 hodin, sexty ve 12 hodin, nóny ve 14 hodin, nešpor v 17:15 a večerního kompletáře v 19:15. Žalmy se opakují týden co týden. Z některých veršů je mi úzko. Žalmista volá o pomoc, naříká si, že jej obkličují nepřátele a proklíná je natolik barvitě, že se to ústa zdráhají vyslovovat.        Odcházím častěji do Dobré Vody. Mlha se po pěti dnech zvedla a dalo se do deště. Znovu míjím rómský činžák. Jako by mě tam něco přitahovalo. Ach ano, je to domov. Cítím jej z toho společenství lidí, kteří si rozumějí. Zmocňuje se mě deja vu. Žil jsem tu už někdy? Nebo mezi podobnými lidmi.        U vedlejšího domku hází dívka v teplácích dvěma malým chlapcům špalky, ti je ukládají na hromadu. Pak pokračuju za ves. Vítr sílí, déšť houstne, začínám promokat. Najednou přímo nade mnou přistává v koruně stromu hejnko hýlů. Louskají semínka jasanu. Upouštějí křidélka nažek, které padají nejprve do keře s rudými šípky jak do ohniště. Když vítr zesílil, odlétají až ke mně. Ptáčci se pohupují ve větvích. Jejich tiché melancholické pípání vstupuje do mého srdce bez pozvání. Obloha tmavne, cáry mračen letí, a znovu cítím doléhat ke mně domov. Jsem jedním z těch hýlů. Prosím: „Ptáčkové, neopouštějte mě“.     ***            Strohý večerní chrám, který navrhl slavný anglický architekt John Pawson, dává na odiv svůj minimalistický charakter. Místa, kde by měla být okna, jsou zakryta betonovými závěsy. Jen odrazem se tak dovnitř dostává světlo dne, v noci zase tlumená zář umělého osvětlení. Během mše se pak rozsvítí světla naplno. Mezi okny stoupají vzhůru do prázdna schodiště. Je to nádherný mystický prvek, ze kterého na mě šla trochu úzkost – jednak z neznáma, kam schody míří a také z podobného motivu v klipu skupiny Alice in Chains ve skladbě Grind. V tom klipu jsou schody zbarvené do zlata, zde jsou mrtvolně bílé. Všechny stěny jsou bílé, jakoby bezkrevné.        Každý mnich má v chórové lavici svoji lampičku. Během lectio divina je vidět postavy schoulené nad nějakou duchovní četbou. Chodí v bílých hábitech s extrémně dlouhými rukávy, které při chůzi dosahují skoro k zemi.        Nejtajemněji na mě působí kompletář, který v 19:15 probíhá v úplné tmě. Doznívá zpěv Salve Regina. Nádherný chorál, při němž svítí jen dvě svíce po boku sloupu, na němž trůní Královna nebes předkládající nám svého Syna. Ale ještě není konec. Jeden z mnichů dochází k provazu a rozeznívá zvon. Tři údery k nám pronikají shůry, nezdá se, že je to hlas z tohoto světa. Echo se vpíjí do ticha. Po dlouhé době znovu: Tři údery. A znovu ticho. Ticho a čekání. A znovu tři údery. Pak se rozezvučí zvon naplno. A mnichové odcházejí do svých samot. Nastává hluboké ticho, silentio, které není z tohoto světa.     Do ticha zvon se rozléhá, otiskuje se tváří duch do těla.     Chœur des moines des Abbayes de Bricquebec, Citeaux, Sept-Fons et Timadeuc - Salve Regina de Cîteaux - YouTube     ***     Žalm pro hýly   Nad mojí hlavou v koruně jasanu šeptem popěvuje hejnko hýlů, uloupnou semínko, natočí v zobáčku, nažku upustí pod kmen do krvavých šípků.   Sílí vítr, déšť houstne, stmívá se, ó, neopouštějte mě, ptáčci! Chci být jeden z vás, kdoví kde na pustých místech nalézt stejné plačky,   jejichž hlásky zní jak zakřiknuté krůpěje, když na hladinu rybníka dopadají. Smutný mnich kráčí. Nic se neděje, jen cáry mlhy po kopcích vlají.       Rybník v dešti    Je obeznámen Nejvyšší s mou nocí, na temno přivykl lidskýma očima. Zvedl se vítr. Vzbudil vlnky, jež v bocích laskají rybník. Na hrázi hučí koruna   už bezlistá, co bez knih se učí, bez listování marnými stránkami. Přilétla žluna, jak mířil by na cíl osleplý Pán prodírající se dušemi.         Klášterní kočky   Rothkova kaple je plná černých obrazů, zpěv mnichů se v betonovém chrámu chvěje. Prší Pán: Ránu své samoty ovážu, dvě kočky se přišly mazlit, voní senem.   Když do náruče beru je, předením se mi odvděčují, jak pevnosti jsou pevní mnichové. Očekávám noc, kdy se ke dvěma kočkám stulím   na útěku odnikud. Již nechci se dočkat rána. Déšť omývá ortel. Je zrušen soud nad duší, co dobývá se domů nepozvána.         Prosincová relikvie   Poslední list javoru –maso, jež se nerozpadlo – je pohozen v aleji– rudá tkáň. Vyhublý mnich bahnem řídí traktor, relikvii listu do notesu ukrývám.         Boží tulák   Spravil jsem si opasek záložkou z mnišského žaltáře, vyšel jsem do luk bloumat. Levá bota se mi brzy rozpáře, Vítr mi fouká do tváře mlhou bohat.         Dobrá Voda   Na stromě trčí krabice, záclona a roztříštěné boby, v oknech blikají žárovičky, jež jsou návnadou strašákům vracejícím se pozdě v noci: vyvráceným sušákům na prádlo.     Nový nátěr Krista oprýskává, okolo hřebu zjevuje se stará krev, cikánka mě míjí ještě mladá, tlačí kočár, dokuřuje oharek.     Kyprá dívka hází špalky dvěma ušmudlaným špuntům u kůlny, má vlasy rusé jak rakytníkové plody, už se připozdívá, svatá v teplácích.         Stella matutina   Věčné světlo svítí – stella matutina, dvěma sbory se lodní chrám potácí, kdo majáku se nedostínal, mi ukazuje matný cíl.   Chrám je kořistí mrznoucího mraku, jak kamení odráží se mnišský zpěv, za posledním úderem zvonu mnich v temnotě se ani neohléd.   Kdo měl vidění, odchází němý, sfoukává svíce, naklání se nad oltář, jitřní hvězda zahalena – do závějí řeholního roucha ukryl tvář.         Stella splendens   V lůně se pohybuje dítě, neptá se, odkud přichází, jen v mlze stromy střásají je – krůpěje, které nezmrzly.   Ta mlha je ve mně a v mlze zkrat zářící hvězdě na dohmat.         Snídaně   Kočka se přišla pomazlit za svítání, kuličky ledu žalm v pavučině ohladil, hlas krkavce se mlhách ztrácí, za zeď kláštera smí jen sýkory.   Nad prázdným talířem žehnal se křížem kajícník obklopen mlaskotem úst. Prostor opadává jak zemská tíže, setmění mé mysli nedopusť.       Text, básně a fotky Roman Szpuk   {gallery}Jitka/rok2021/leden/silentio{/gallery}       MINIATURY Romana Szpuka 2020:      1. Tchořovické rybníky2. Propustk3. Kreslí a chechtá se4. Tekuté písky5. Čtyři úplňky6. Vzpomínka na Lnáře7. Vidoucí8. Únos Sněhurky9. Vločky a vlaštovky10. Chlapeček a dálka11. Ohnivec šarlatový12. Boliaboliaboliaboli13. Vodní mlýnky14. Velký vůz15. Pokušitelé16. Třinácté komnaty skal17. Jen mouchy, kovové a tlusté, to stihly18. Świetliky19. Princip propasti aneb noc na Plačlivô20. První z listů21. Nesmělé světlo22.  Inverze23. O čtení24. Lidi budou klidnější25. Když už nemůžeš, přidej!26. Zmrzlý čaj na Milešovce27. Malířka a převozník       MINIATURY Romana Szpuka 2019:       1. Posed u Modravy 2. Výstup na Stožec 3. Dlouhé zimní noci   4.Předjarní povídání  5. Jarní vítr  6. Náušnice paní Zajícové 7. Soumrak na Šeravě 8. Hle, dělám věci nové 9. Fragmenty 10. Kohout  11. Svár zimy a jara 12. Jepičí láska 13. Hadí vrch 14. Voda, voda 15. Čtení v kavárně na Dvorku 16. Cesty nevyzpytatelné 17. Pouť po Českém středohoří18. Svatá petflaška 19. Socha Mír20. Kouzlo červnových večerů21. Polonina, Svidovec22. Světlušky, červencové mrazy a pout23. Čas patří jen hodinám24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského 25. Quasi una Fantasia26. Proměny27. Sociálka28. Bouře nad Gabrétou29. Chamtivci30. Tiché vytrvalé rytmy 31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy32. Rázem jsme všichni vzhůru 33. Přízemní mlha34. Höllbašský vodopád35. Dušičková spektra36. První doteky ledu37. Světlo na mlhách38. Zdivočelé fotografie39. Flák srnčího40.Čarovné mávátko 41. Hořící srdce         MINIATURY Romana Szpuka 2018 :    1.  Loučení s Friederike2. Krátká zastavení   3. Oheň tání 4. Nesouvislý dialog  5. Něžné objetí6. Mráz a srdce7. Tichá křídla8. Co si myslí planety 9. Bezejmenný potok10. Pouť okolo andělky 11. Město je jiné12. Osamělci 13. Staří a mladí 14. Zpáteční cesta 15. Chodím furt v pantoflích 16. Toto místo 17. Celé jaro  je erotické  18. Na Brantlově dvoře19. Socha Rodina 20. České středohoří a Šumava 21. Hýlové a blesk  22. Bělásek a děti  23. Omývání barev24. Bolest křídel  25. Slunovratova noc 26. Květina nezradí svůj květ27. Barvy čaje  28. Ještěrčin ocásek 29. Střet dvou vášní 30. Zatmění  31. Pavlínka32. Perseidy 201833. Sarančatům sklaplo34. Prokletí milenci 35. Zanechávaje příbytek otevřený  36. A měla jsem tě ráda? 37. Vážka rudá 38. Kohlschachten  39. Na cello hraješ 40. Zlatá a černá 41. Panta rhei42. Palvínov a Vatětice43. Říjnové květy jahod 44. Vratká lávka slov 45. O solitude 46. Listopadové toulky 47. Zasněžené město 48. Přebrodit Křemelnou         MINIATURY Romana Szpuka 2017 :        1. Uplakaný čert2. Hrušky 3. Vánoční vzpomínka 4. Co všechno ten nástroj dovede5. Nešahej na ten sníh 6. Otto Hrdin7. V údolí Losenice  8. Pavoučice sněžn 9. Šla Kačenka podle vody10. Vzpomínka na Krýmuse11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati12. Letící oblaka13. Pan Kodýdek14. Cesta pulsu15. Život a smrt16. Deštníky17. Poklady18. Krucifix19. Velikonoční vejce20. Koza v kapli21. Kolečka vypálené trávy 22. Boubínská noc 23. Ovečky24. Bratři Kazarovi  25. Domov26. Táta 27. David je fatalista28. Noční bouřka na Boubíně 29. Fenka a okoun30. Duha 31. Cestou z Najmanky na Radost 32. Žluna 33. Rehabilitace34. Bez střechy35. Jako bílý šátek 36. Nepoučitelní 37. Dobršská brána 38. Hvězdy a psík 39. Malá ťapkající holčička 40. Zářijové plody 41. Buchingerův dvůr  42. Pouť na Luzný43. Jaké má oči?  44. Nejmanka u Hrbu  45. První sníh  46. Úplňková noc 47. Jepice 48. Herwart a Empedokles 49. Dálky na dosah 50. Lidská zima51. Gráve Gabréta 52. Flöhturm 53. Blízkosti opuštěných 54. Miniatury: Čtyři úplňky55. Świetliky 56. Kometa Neowise      {jcomments off}