Zprávy z internetu

  U Hiaslbauerů, jak se „po chalupě“ říkalo jedné samotě na horní Šumavě, byli na osamění zvyklí. Děti se učily už od nejranějšího věku spoléhat jen samy na sebe. Toliko když někdo z nich začal chodit do školy a později do práce či když je manželský svazek odvedl někam jinam, navenek se to změnilo. Vnitřně však zůstával každý jednotlivě po celý čas svého života vůči pletichařícímu okolí zarytým osamělcem. I ve vřavě nového životního prostředí se „Hiaslbauerovi“ rádi opětovně stahovali do sebe. Už doma obhospodařovali své pozemky bez cizí pomoci. Víc ten majetek nevynášel. Ratolesti majitelovy se musely od časného

dětství chápat díla. A i starý děda – přežíval svou ženu už o deset let – neseděl nijak nečinně v ústraní. Zvláště odkázáni sami na sebe byli obyvatelé samoty v zimě. Napadlo tu každého roku někdy v chladných měsících tolik sněhu, že se odtud nedalo dostat. S takovými dny se však počítalo předem. Nechybělo nic, co bylo potřeba k životu. A také děti taková blokáda nijak nerozesmutňovala. Aspoň nemusely do školy. Selka „Hiaslbäuerin“ dohlížela ovšem přísně na to, aby její tři ratolesti den co den užívaly svých učebnic k samostatnému učení. Její kontrola nepřipouštěla nijaký šlendrián. Poněvadž v těch dobách nebylo ještě k dispozici nijaké telefonní spojení, obávali se tu na samotě nějaké nehody či vážného onemocnění. Pokud by bylo v takovém případě plno sněhu, doktora by se nedalo dosáhnout. Byli tu proto vybaveni všemi možnými domácími postředky léčení i první pomoci: čaje, masti, tinktury pro vnější i vnitřní použití a tak podobně. A pro případ smrti – když to Bůh tak chtěl – stála vždycky rakev v kolně. U Hiaslbauerových tam stály dokonce hned rakve dvě. Mrtví museli být často po celé dny ponecháni v rakvích do doby, než mohli být konečně přepraveni k místu svého posledního odpočinku. Ty rakve byly ideálními schránkami pro uchování zásob. Nynější Hiaslbauerovi nebyli první generací, která si tak počínala. V chladné a vzdušné kolně ve vyvýšené poloze vystaveny a vyloženy papírovými kornouty, zvanými tu „Stanitzl“, plnými sušeného ovoce, zejména sušených hrušek či všemožných domácích potřeb a nářadí. I vánoční pečivo tu před svátky mívalo své místo. Myši a jiná zvířena do solidně uzavřeného nitra rakve nenašly nijaký přístup. Děda už před lety přibil na podélné straně truhel dva kožené pásy, sloužící jako úchytky. Jimi se dalo víko lehce otevřít i zavřít. Bylo to za jedné čarovné a dlouhé pozdní jeseně, kdy si právě dědoušek užíval slunečných dnů. Sedával na lavičce před domem a vyprávěl znovu a znovu svým vnoučatům o časech vlastního mládí a o životě naplněném prací. Ačkoli byl v posledních týdnech nějak podivný, naslouchala mu drobotina ochotně a ráda. Jeden krásný den byl následován dalším, ještě krásnějším. Příroda kouzlila opojnými poblouzeními. Keře se domnívaly, že je jaro, takže nasazovaly pupeny. Zcela náhle se však počasí obrátilo. Zima přišla doslova přes noc a s ní sněhy, sněhy a zase sněhy. Během pouhých dvou dnů pokryly bílé masy sněhu všechno kolem na metr vysoko. A chumelilo dál! Hiaslbauerovi byli odříznuti od vnějšího světa. Dědoušek si nejprve stěžoval na bolení hlavy. Pak ho přepadla horečka a prudké bolesti v hrudi. Horečka rostla a ani čaje, ani zábaly nezmohly proti ní ničeho. Dvakrát se Hiaslbauer pokusil překonat sněhovou spoustu, ale marně! Cesta k doktorovi a k faráři byla mimo jakoukoli možnost. Třetího dne zrána došlo starcovo utrpení svého konce. Nevydal výkřik ani vzlyk. Život a smrt se sešly pospolu. Zesnulý dostal své místo v jedné z rakví a ráno i večer se za něho pozůstalí modlili růženec. Na nějaký odvoz do farní vsi nebylo ani pomyšlení. Teprve po dobrých dvou týdnech se to stalo možným. Nijaký velký pohřeb to nebyl a život šel poté dál svou obvyklou cestou. Uplynuly už dvě následující neděle, když „Hiaslbäuerin“ poslala jedno ze svých dětí do kolny pro jeden kornout sušených hrušek. S ječením a naprosto zděšeno se vrátilo dítě nazpět a vyráželo ze sebe jen: „Máti, my sme pochovali do hrobu ty sušený hrušky!“ K úděsu všech staly se zmrzlé rakve pokryté jíním při spěšném odvozu obětí záměny. Tak bylo ovšem nutno celý pohřeb zopakovat. Za smutečního obřadu měl farář dojemnou řeč o zesnulém, kterému se jaksi nechtělo opustit domov. Dlouhý průvod za tou „pravou“ z rakví byl provázen zevlováním zvědavců z okolních vsí. Ta událost se přihodila v zimě na pomezí let 1866 a 1867, kdy po čarokrásné pozdní jeseni odřízla chumelenice trvající několik dnů a nocí sněhovými závějemi vysoko položené šumavské vsi a osamělé dvorce od světa kolem. Jméno samoty a lidí v ní jsou fiktivní. Také Adalbert Stifter byl hluboce zasažen tímto náhlým vpádem zimy ve sněhy zavaleném dvorci Rosenberger Gut v Lackenhäuser, jak se to dá číst v jeho knize „Aus dem Bayerischen Walde“.   Zdroj: Hoam!, 2007, č. 12, s. 24-25 Josef Duscher, Překlady a české texty Jan Mareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora