Fotogalerie

Dobrá Voda u Hartmanic - Je staré poutní místo se studánkou údajně léčivé vody, před rokem 1989 téměř čtyři desetiletí součást a správní středisko rozsáhlého vojenského výcvikového prostoru.
V rodném domě Dr. Šimona Adlera, významného rabína, pedagoga a učence, je zpřístupněna muzejní expozice a informační středisko NP Šumava.
Kostel sv. Vintíře dal v roce 1706 postavit na místě staré kaple baron František Karel Villani. Pro tento kostel vytvořila v roce 2001 sklářská výtvarnice Vladěna Tesařová (1958) skleněné oltářní retabulum se scénou Ukřižování a vyobrazením světců středoevropského prostoru včele s Vintířem. Jedná se o třídílný reliéf o rozměrech 4,5 x 3,2 m. Svým rozsahem a váhou bezmála čtyř tun jde o dílo ve skle ojedinělé, avšak navazující na tradici zpracování skla na Šumavě.

Pustina - (Einöde) - kdysi dávno zde byla osada se sklárnou, několika domy a také touto hájenkou připomínající zámeček. Celá osada tehdy patřila ke kundratickému panství. Ještě v roce 1860 tu stálo 9 domů a žilo přes 51 obyvatel. Po roce 1945 obec zanikla. Dnes z ní zbyla pouze chátrající budova bývalé knížecí hájovny

Hájovna Pustina - Šumavská knížecí hájovna za Rovinou a nad Dobrou Dodou se čtyřmi sloupy v průčelí a z návětrných stran krytá šindelem byla obydlená ještě v 90. letech minulého století. Objekt dostal do užívání po válce a znovuosídlováním tohoto území českým obyvatelstvem MUDr. Kostrouch, osoba známá v širokém okolí jako doktor na koni. Protože doprava do ordinace v Hartmanicích byla hlavně v zimě velmi problematická vlastnil doktor Kostrouch koně, které používal i k dopravě za pacienty.
V roce 1964 měla být hájenka zbourána, protože ležela ve vojenském újezdu Dobrá Voda. Díky svým kontaktům nakonec k demolici nedošlo. Zdeněk Kostrouch v 71 letech umírá a je pohřben na malém hřbitově v Kašperských Horách. Jeho partnerka dále na Pustině hospodaří.
Hájenku získala v restituci zpět paní Eliška Hašková Coolidge z Hartmanic, potomek původních majitelů zdejšího panství. Bohužel ve zdevastovaném stavu. Ze začátku se snažila místo, pro její rodinu velice posvátné, kde její dědeček a tatínek rádi trávili volný čas, zachránit, ale místo je odlehlé a hlavně v zimě se objekt opakovaně stával terčem vandalů.

Frauenthal - (Sklářské údolí) Původně zde stála pouze zemědělská usedlost stodůleckého sedláka Lenze z poloviny 18.století. Usedlost změnila několikrát majitele, až Isak Simon Bloch založil v roce 1863 nedaleko od ní brusírnu a leštírnu skla, později zvanou Starý Frauenthal. Pět vodních kol o průměru až 5 m tady pohánělo 12 brousících a několik desítek leštících strojů. Voda se přiváděla 1 km dlouhým kanálem z Křemelné, který začínal 350 m pod jejím soutokem s Prášilským potokem.
Brousila se zde židovská zrcátka i velká zrcadlová skla. Řemeslu se dařilo a tak byla v letech 1872 – 1873 vybudována nová brusírna a také postupně v okolí vyrostly další objekty – kovárna, hájovna, hostinec, obytné domy, škola či obchod. V době největšího rozmachu existoval Starý Frauenthal, Nový Frauenthal a Dolní Frauenthal a žilo zde přes 400 obyvatel.
Vodní kola byla v roce 1910 nahrazena Francisovou turbínou s generátorem o výkonu 37 kW. V roce 1932 byl ale z důvodů velké konkurence zdejší provoz zastaven.
Po 2. světové válce a vysídlení občanů německé národnosti začaly prázdné domy chátrat. Nové osídlení se zde patrně nekonalo, jednak byla blízko hranice a také se uvažovalo o stavbě přehrady. Avšak v roce 1952 vznikl v této části Šumavy vojenský újezd Dobrá Voda a tudíž také tento prostor využívala armáda jako vojenské cvičiště. Postupně byly všechny objekty zbourány a dnes lze již jenom na některých místech vysledovat stopy po jejich základech. Taktéž bývalé vodní kanály byly zasypány.

Vysoký hřbet - (německy Hochruck) asymetrický hřbet tvoří dlouhý hřbet táhnoucí se v délce téměř 6 kilometrů od samoty Rovina až po Zhůřský lom. Odděluje široké pláně okolo říčky Křemelné a Slatinného potoka na jihu od sevřeného a hlubokého údolí říčky Volšovky na severu. Vrchol vystupuje do nadmořské výšky 1077,9 metrů. Údolí Křemelné převyšuje vrchol o více než 200 metrů a do hlubšího údolí Volšovky klesá na severovýchodě o 300 metrů.
Vysoký hřeben je spíše zajímavý pro houbaře než pro turisty, neboť je téměř celý zalesněný bez atraktivního cíle. Často lze najít zmínku o srubu na vrcholu, ale ten již nejspíše vzal za své.

Schöpfrův Dvůr - (Schöpferhof) - bývalý Schopfrův Dvůr. Jednalo se o poměrně velký statek, patřilo k němu 59 hektarů pozemků. Dále pak k usedlosti náležel ještě dům čp.3/st.p.97, zvaný "Altes Schöpferhaus"/jižně od st.p.96/ a sklep/ st.p.118. Už za první republiky chráněn jako kulturní památka. V roce 1946 byla na statek zavedena národní správa.

Pekelské údolí - Pekelským údolím protéká Pstružný potok. Sílu vodního toku zde využívaly četné místní mlýny a vodní pily. Jedním z mála dochovaných je mlýn Žežulka, nacházející se kilometr jižně pod Mochovem. Lidový název Peklo vystihuje zdejší drsné klimaticko a přírodní podmínky, nedostupnost a odlehlost celého údolí vůči okolní civilizaci.
Rozsáhlé šumavské lesy, pokrývající svahy údolí a přilehlé hřbety, jsou jen zbytkem původního pohraničního pralesa. Neprostupné pralesy postupně mizely a nahrazovaly je louky, pastviny, doly a sklárny. Bohatství dřeva z místních lesů dávalo v minulosti nejrůznější možnosti jeho zpracování.
Ve starších dobách, se zde v milířích vyrábělo především dřevěné uhlí pro četné sklárny. Později zde pro zpracování dřeva sloužily malé vodní pily, nazývané též mlýny na prkna "Brettmühle".
Od 2. poloviny 19. století, s úpadkem tradičních činnosti hornictví a sklářství, se zemědělství začíná stávat pro mnohé rodiny jedním z hlavních zdrojů obživy. V údolí bývala dnes již zaniklá osada Höllhof (Höllenhof, Peklo). Nachází se zde i Pekelská jeskyně.