Zprávy z internetu

  Střípeček dávno ztracených časů, které nám svým jednoduchým, leč pevným řádem připadají nevinně prosté. Velikonoce jsou svátky vzkříšení a jara. „… o Vánocích vládne noc a o Velikonocích už boží činný den,“ píše Karel Čapek ve fejetonu O velikonočním čarování. A má pravdu ona sváteční Velká noc, noc „vzkříšení“, je už jen slavnostním odleskem pohybu přírody, v němž se rodí i nové konání člověka. Tedy: tak tomu alespoň bývalo, když život lidský byl spojen pevně s během přírody. Velikonoční pondělí, také červené pondělí, den po Zmrtvýchvstání Páně, se nese ve znamení rituálů, které bývají označované jako „přechodové“ – symbolizují

přechod zimy k jaru, protože dříve po velkých svátcích následoval den klidu. Bylo to praktické opatření, protože pořádná oslava dokáže pořádně unavit. Tato nekřesťanská praxe byla v průběhu dějin v různých kulturách teologizována a zasazena do křesťanského rámce. Červené pondělí, tento název je odvozen od červené barvy kraslic, která symbolizuje Kristovu krev. Právě kraslice patří k hlavním symbolům tohoto dne. Všechny dívky si na Velikonoční pondělí chystají veselá vajíčka, která darují koledníkům. Je to poděkování za jejich návštěvu. Vejce jsou symbolem plodnosti, úrody a nového života. Barvení a zdobení vajíček patří k nejstarším tradicím, které jsou s Velikonocemi spojené. Vejce bylo také předmětem obdarování, jež se dotýká kmotrovských, příbuzenských, sousedských a milostných vztahů, nebo představovalo svěceninu v pokrmu či v magickém rituálu posílení úrody země. Známý a dosud místy praktikovaný zvyk vede rodiče, aby uschovali dětem vejce na skryté místo, ale tak, aby si je nalezly. Vejce měla pocházet od zlaté slepičky, kohouta nebo skřivánka. Starý český, moravský a slezský obyčej ale zatlačila do pozadí nadílka vajec od zajíce, zprostředkovaná z německé tradice. Staročeský výraz kraslice je zapsán v latinsko-českém Glosáři z doby kolem roku 1466, zatímco „krášlené vejce“ je zmíněno v traktátu Tomáše Štítného. Výraz kraslice se uchoval v lidové tradici severovýchodních Čech, ale k jeho obecnému rozšíření došlo až koncem 19. století. Do té doby se pro zdobené pomlázkové vejce užívalo výrazů malované vajíčko, pomlázka nebo malovna. Pomlázka začínala pro mládence o půlnoci z neděle na pondělí. Šleháním pomlázkou se předávala mladost a svěžest obsažená ve svěžích, ještě neolistěných vrbových proutcích. Děvčatům to mělo zaručit mládí a zdraví a taky to, aby byl pilná po celý rok. Nejdříve se ve vsi chodilo k té nejkrásnější. A pro tu, ke které nikdo nepřišel, to byla velká ostuda a potupa. Hospodář také vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, krávu, aby se brzy otelila, i ovocné stromy, aby se probudily ze zimního spánku. Vdané ženy dostávaly pomlázkou, aby nebyly drzé a byly plodné. Starým zvykem je pohostit koledníky nebo jim dát různé dary – maso, mazanec, nějaký doplněk, ovoce, peníze, těm starším pak alkohol. Nejčastější výslužkou však je velikonoční vejce, která hospodyně předem obarvila přírodními barvami. Někde dívky na oplátku za vyšlehání vázaly chlapcům na pomlázku stuhy, každá barva měla svou symboliku. Rudá znamenala náklonnost a lásku, modrá naději, žlutá odmítnutí a zelená oblibu. Počet kraslic či stuh na pomlázce také poměrně jednoznačně ukazoval, jak moc je koledník úspěšný a kolik stavení navštívil. Aby si zajistily plodnost, zakopávaly ženy vajíčka v rozích chlévů a polí. Na Velikonoční pondělí se také chodilo žádat o ruku. Ženich se ale musel domluvit předem, a to v den, který se nazýval Družebná neděle – čtvrtou postní neděli. Pro chlapce i děvčata byla pomlázka také příležitostí k tomu, aby si vyjevili své city. Někde se dosud dodržuje tradice, že se pomlázka na Velikonoční pondělí po koledě zasadí do země na zahradě nebo na louce. A protože musí být upletena z čerstvých a neloupaných vrbových proutků, je vysoká šance, že přežije a vyroste z ní stromek. Říkanek se při koledování říkávalo několik, a protože Hody, hody, doprovody… je notoricky známá, máme pro vás jinou: Paní kmotra, slyšte chásku, přicházíme na pomlázku, opentlené žilky máme, kdo nám nedá, uhlídáme! Paní kmotra, nemeškejte, barvená vajíčka dejte, jestli jste jich neobarvila, také jsou nám bílá milá, schováme je pěkně v ranci, srovnají se tam s mazanci. Nejstarší záznamy o mrskání neboli pomlazování zelenými proutky pocházejí z přelomu 14. a 15. století. Tehdy se šlehali všichni navzájem a považovali to za zábavu s erotickým podtextem. Například Jan Hus ve svém velikonočním kázání připomínal, že ženy mrskají své manžely a druhý den naopak muži manželky proto, aby jeden od druhého nevyžadoval plnění manželských povinností. Jistý renesanční kazatel napsal, že ‚pomlazení jest zábava tak necudná, že nejedna panna přes velkonoc své panenství neohlídá‘. Časem však pomlázka ztratila erotický náboj a přeměnila se na klasickou kolední obchůzku s říkankami, za což náleží odměna. První zprávy máme také z doby Karla IV. Německý kazatel Konrád Waldhauser tehdy napsal spis Postila, ve kterém říká, že se v tyto dny mají manželé navzájem šlehat metlami nebo rukama. Další zprávy jsou potom ze 17. století, z doby před Bílou horou. Zmínka je z Prahy a mluví o tom, že si lidé ve městě kupovali pestrobarevné metly a navzájem se s nimi švihali. Opět – jeden den muži, druhý ženy. Na druhé straně spis italského lékaře Guarinonia, který v 17. století pobýval v Praze, už v souvislosti s pomlázkou zmiňoval pouze vyplácení žen. Podle něj se v Praze na ulicích prodávají dlouhé pletené pruty či metle (Rutten), kterými muži mrskají ženy a dívky po ramenou a po rukách, aby od nich dostali velikonoční vejce. A konečně stojí za zmínku to, že magická síla, přisuzovaná vrbovým pletencům, byla důvodem, proč se v některých krajích vyšlehával o Velikonocích pomlázkou i dobytek. Když přijde první koledník s pomlázkou, hospodář nebo hospodyně vezme pomlázku, ale ne do holé ruky, a jde do chléva a šlehá po dobytku, aby dobytek nekopal a nebyl lechtivý a byl čerstvý. Prvky magického myšlení se promítaly i do osudu pletené pomlázky, když koleda končila. Pomlázky se stočené do kruhu odhazovaly přes hlavu na střechu, nebo se házely do ohně či pouštěly po vodě. Ve všech případech šlo o magický symbol odvracení něčeho škodlivého a negativního.   Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora