Zprávy z internetu

  Masopustní veselí skončilo, nastává období půstu. Tradice zobrazuje lidové zvyky, jak mládenci „pohřbívají“ basu, symbol vesnických tancovaček. Teprve pochovávání Masopustu nebo basy přivedlo rozjařené tanečníky do normálního proudu života a připomnělo, že zimní radovánky musí skončit, protože země čeká na pluh a setí. Na popeleční středu odevzdal tak rozmarný Masopust své královské žezlo smutnému Půstovi. Církev zase v období čtyřicetidenního půstu velí k očistě ducha i těla. Popeleční středa je prvním dnem postního období. Její termín připadá na čtyřicátý den před Velikonocemi. Popeleční středa je v křesťanské tradici dnem půstu, ztišení a rozjímání. Sama praxe jejího držení není explicitně

zmíněna v Bibli, první doklady o ní máme až z období šestého století, ovšem symbolika má tradici mnohem starší. Slova „Prach jsi a v prach se navrátíš” (Genesis 3:19), která řekl Bůh Adamovi a Evě poté, co v Ráji zhřešili ochutnáním zakázaného ovoce, jsou užívána při udělování tzv. Popelce jako připomenutí lidské hříšnosti a smrtelnosti. Popel se získává ze spálených olivových větviček, palmových listů nebo (v naší oblasti) spálených kočiček, posvěcených předešlý rok na Květnou neděli. V dřívějších dobách se mužům popel sypal přímo na hlavu (což dělali již ve starozákonní době hříšníci na znamení pokání, ale i smutku), zatímco ženám se díky povinné pokrývce hlavy dělal kříž na čelo. Druhá zmíněná forma se dodnes užívá u obou pohlaví. Symbolika popela je ale hlubší a odkazuje také na prach, ze kterého stvořil Bůh člověka a popel se používal i jako čistící prostředek. Místo čtyřiceti dní však reálně trvá čtyřicet šest dní, protože neděle nejsou považovány za postní dny. Během Popeleční středy se křesťan zamýšlí nad svým vztahem k Bohu, svými hříchy a den by měl strávit pokáním. Tradičními prostředky pokání jsou modlitba, půst a almužna, tedy prokázané dobrodiní těm, kteří se mají hůře. Půst a pokání má být přípravou na Poslední soud. Ve středověkých klášterech se konaly v postní době průvody do krypty. Všechna světla byla zhaslá, koberce i květiny byly odstraněny, uprostřed pouze černě pokrytý katafalk. Není úplně od věci zajít v tuto dobu třeba na hřbitov a připomenout si, že smrt nakonec dostane každého – bez ohledu na jeho postavení, věk či úspěchy. Však také mnozí slavní panovníci se nechali před smrtí svléknout z královských hávů, obléci do kajícího roucha a posypat popelem. V Čechách a na Moravě ještě v nedávné minulosti utichaly písně, a rozverné hovory. Jediné zpěvy, které se z domů ozývaly, byly písně kající. Nekonaly se svatby. Svědomitě byl držen půst, lidé si dobrovolně způsobovali i další újmy – manželé se sobě například po vzájemné dohodě odpírali. Celá rodina se modlila bolestný růženec či křížovou cestu. Ženy nosily jednodušší šat, odložily šperky, a oblékly se přímo do smutečního oděvu. Půst byl dříve dodržován velmi přísně. Nejde o to, aby se člověk půstem bezúčelně trápil, je však podstatnou částí sebezáporu a pokání. Když se člověk nedovede v banálních „rozkoších“ přemoci, dává najevo, že je otrokem tělesnosti, není schopen přemáhat pokušení, ani se dostatečně soustředit na svůj duchovní život. Jde vlastně o velmi „moderní“ jev. Ještě relativně nedávno se i u nás v rámci půstu například nejedlo nejen maso, ale i vejce, mléko, máslo ani sýry. Někteří lidé od zeleného čtvrtka do neděle dokonce nejedli vůbec – tedy pokud jde o pokrmy pozemské. Za připomenutí stojí, že Popeleční středa je dodnes dnem přísného postu – tedy zřeknutí se masitých pokrmů a pouze jedno nasycení za den. Pokud nám to zdravotní stav dovolí, můžeme se zříci jídla zcela. Pamatuj na to, že jsi prach a v prach se obrátíš, pamatuj na to nejen dnes, ale každý den ráno od ranního probuzením až do večerního usnutí, aby tě toto vědomí spolu s jasným přiznáním vlastní nicoty a ubohosti naplnilo blaženým a vděčným vědomím velkodušné Boží štědrosti a milosrdenství.   Zdroj: ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998 Český misál. Praha: Česká liturgická komise, 1983. Kapitola Doba postní Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES Foto: archiv autora